Důvodů bylo hned několik. Jednak mě opravdu moc baví celej ten tvůrčí proces, kterej začíná obyčejnou myšlenkou, vede přes navození nálady hudebním podkresem, napsání textu, hlasovou přípravu a nahrávání ve studiu až třeba po sepsání scénáře pro videoklip a jeho samotný natočení. Jsem za možnost sebevyjádření skutečně vděčnej a občas vážně žasnu nad tím, jak silnej ozdravnej efekt může tahle činnost mít. Smyslem T3R4P13 tak je ukázat vám, že je možný zbavit se věcí, který nás trápí, tím, že o nich začneme mluvit. Protože pojmenování problému je často 50 % jeho řešení.

Dalším důvodem je prostej fakt, že rád sním. Rád ve svejch představách utíkám do iluzorních světů, kde si tvořím vlastní příběhy. A velmi rád jim pak taky věřím ;) Jsem přesvědčenej o tom, že všechno jde. Všechno je možný, pokud se člověk rozhodne začít, pracovat na tom a ani na malej moment nezapochybovat, že to, co dělá, prostě dopadne… Jeden můj známý mi kdysi pověděl o bajce, která mi tehdy změnila život. A vlastně mi ho pomáhá měnit pořád. Bajka vypráví o žabím městečku, kde se každoročně pořádá soutěž o zdolání tamější nejvyšší hory. Bohužel se doposud žádné žabičce nepodařilo na vrcholek hory vylézt. Přesto se letos soutěž koná znovu. V den konání pověstného výšlapu se pod horou sejde 10 žabiček, každá z nich připravená tentokrát vrchol hory pokořit. Závod začíná a na cestu nahoru se vydává první ze soutěžících žabiček. Leze, seč jí síly stačí. Pod ní dav skanduje a křičí hesla jako „na to nemáš“, „vzdej to“, „vždyť se to ještě nikdy nikomu nepovedlo“. A přestože už je první žabička skoro nahoře, těsně před dosažením vrcholu padá dolů. Zdolat horu se proto vydává druhá ze žabiček. A scénář se s jemnými odchylkami opakuje – užuž se skoro dotýká vrcholku hory, skandující přihlížející ji ale znejistí. Proto si druhá žabička pomyslí, že na to nemá. Že nemá na to, aby se na vrchol hory dostala, protože se to přece ještě nikdy nikomu nepovedlo. Zmožená a vysílená z celé té námahy to vzdává a padá dolů. A tak to jde dál se všemi ostatními žabičkami. Než se do závodu pustí poslední, desátá žabička. Leze podobným tempem a s podobnou vytrvalostí jako její předchůdkyně. Dav pod ní křičí ještě hlasitěji: „Proč se vůbec snažíš? Dyť to nejde! Nikdy se to nepovedlo.“ Jenže… Desáté žabičce se podaří na vrchol hory dostat a hrdě se na něm postavit. Přihlížející žabičky v tu chvíli zmlknou a jen žasnou. Nejsou schopné najít slova pro to, co se jim právě odehrává před očima. Jak k tomu mohlo dojít? Jak je možné, že se vůbec poprvé v historii téhle žabí vesničky podařilo jedné z nich zdolat něco, co se jevilo jako nepokořitelné? Odpověď je jednoduchá: desátá žabička je totiž hluchá.

Co z toho plyne? Věř svým snům a cílům. Nikdo jinej o nich být přesvědčenej nemůže. Někdy je vážně lepší v tichosti si pracovat na tom, co si chceš splnit – vyhneš se tím pochybovačným hlasům, který tě můžou od splnění cíle nebo snu zbytečně odrazovat. Protože znovu – všechno je možný. Stačí jen chtít a jít si za tím. Život je přece moc krátkej na to, abychom ho promrhali pochybnostma. Ať už o tom, kým jsme, nebo o našich snech a přáních.

Pokud sis album poslechnul/a, v první řadě bych ti chtěl poděkovat. Za ten čas, kterej jsi mu věnoval/a. No a v druhý řadě bych chtěl říct, že jsem si moc dobře vědomej toho, že nejde o dokonalej hudební počin. Primárně jde o projekt, kterým jsem se snažil něco říct. Něco předat. Protože jsem přesvědčenej o tom, že je mezi vámi hodně lidí, který můžou řešit něco podobnýho, co jsem řešil já. A jelikož vím, jak frustrující to může bejt, jak silně to člověka brzdí v dalším rozvoji, rozhodl jsem se to ze sebe vyndat ven a třeba tím i někoho motivovat, aby udělal to samý. Protože teď už sám moc dobře vím, že to funguje. Funguje to skvěle a velmi spolehlivě.

Album T3R4P13 je tak spíš projektem, kterej je skutečnej. Nedokonalej ve svý reálný podobě. Nikdo z nás se přece nenarodil proto, aby v tomhle světě existoval jako dokonalá jednotka. Nikdo z nás není perfektní. Jsme předurčení k tomu, abysme byli primárně reální. Abysme byli těmi, kým jsme ve skutečnosti. A i když vím, že album rozhodně nenaplňuje definici dokonalosti, stojím si za ním, protože jsem do něj dal všechno, co jsem v ten moment měl k dispozici. Stojím si za ním proto, že reflektuje mě. Bez příkras.

Bohužel jako lidi žijící v současný společnosti často tu dokonalost hledáme. Až příliš často si myslíme, že v něčem musíme bejt dokonalí, abysme pro jiný lidi byli dostatečný. Pravda nemůže bejt od tohohle uvažování vzdálenější. Dokonalost spíš lidi odpuzuje. Jelikož prostě není lidská. To, co do života lidí patří, jsou pohnutý osudy, těžký chvíle, psychický problémy, zranitelnost, citlivost a tak dále. Zkrátka – nejsme roboti zbavený emocí. A tím, že si na ně hrajeme/chceme hrát, akorát sami sebe izolujeme v našich vlastních světech, který se pro ostatní lidi stávaj nedobytnýma. Setrváváme v samotě svých vnitřních představ a vyčkáváme, až nás někdo přijde zachránit. Jenže on nikdo nepřichází. Dny, týdny, roky…

Taky jsem takhle čekal. Naivně si u toho myslel, že ten štít někdo prohlídne a pomůže mi dostat se ven. Nikdo nepřišel. Proto jsem si řekl, že už dál nebudu čekat na něco, co se nemusí objevit, a pokusím se udělat to, čeho jsem se tak dlouho a tak moc obával. Otevřít se.

Výsledkem mýho rozhodnutí je album T3R4P13. Neočekávám od něj moc. To, co album splnit mělo, splnilo – cejtím, že mi pomohlo posunout se v životě o kousek dál a nechat v minulosti to, co do ní patří. Ulehčit mysli, aby se mohla konečně soustředit na nový výzvy. A pokud se zadaří a tenhle projekt zvládne pomoct i tobě, bude to krásnej bonus, kterým si akorát potvrdím správnost svýho rozhodnutí.

Jako lidi nacházíme krásu v nedokonalosti, protože se v nedokonalým světě pohybujeme. Narodili jsme se do něj, a nic jinýho tudíž ani neznáme. Už jenom prostej fakt, že jednou zemřeme, že se naše těla postupem času stanou zchátralýma a života neschopnýma, zcela jasně naznačuje, že lidskej život prostě nikdy nemůže bejt s dokonalostí spojovanej. Pokud najdeš odvahu svůj život touhle optikou nahlížet, přestaneš po čase čekat na ten správnej moment a začneš konečně žít. Protože pokud na tomhle světě něco dokonalýho existuje, je to právě teď a právě tady.

Havajský surfař Moe v knize Roberta Sharmy říká, že v lidském životě existují jen dva stavy: láska, nebo strach. Pokud nám někdo provede něco špatného, je to proto, že se něčeho bojí – svého neúspěchu, nedostatku peněz, odmítnutí… A vystrašeného člověka přece nemůžeme trestat. Měli bychom mu odpustit, pomoci a projevit lásku. Jen pokud se dokážeme přenést přes staré křivdy a odpuštěním je jednou provždy uzavřít, můžeme se ve vlastním životě posunout dál. A tady už jsme opět u životní školy růstu otce Mikea.

K tomu, abychom to dokázali, je však potřeba jedné věci: žít nejen hlavou, ale i srdcem. To je věc, na kterou jsme většinou během dospělého života zapomněli, jak jsme se snažili zapadnout do společnosti a dělat to stejné, co dělají ostatní. Surfař Moe upozorňuje, že celé dny jen přemýšlíme a naše hlava je jak štěbetací stroj, který se nikdy nevypíná. Jenže pak nemáme žádný vnitřní klid na to, abychom naslouchali svému srdci.

Jak se tedy cítit v životě co nejlíp? Podle surfaře Moea je nejlepší cestou, jak minimalizovat své vlastní trápení, snaha snižovat trápení ostatních. Čím víc člověk nezištně pomáhá druhým, tím silněji bude jeho srdce tlouct v novém rytmu. Dělat každý den dobré skutky pro ostatní zní jako jednoduchá strategie, ale přitom na to obvykle zapomínáme. Vzpomeňte si, jak jste se cítili, když jste naposledy někomu pomohli – jen tak, bez očekávání odměny?

Lidský život není jen pláž zalitá sluncem. Procházíme i těžkými obdobími. Ale je dobré mít při nich na paměti, že po nejtemnější části noci přichází světlo úsvitu. Temnotu musí občas překonat každý z nás. Právě když jsme nejhlouběji v problémech, jsme také nejblíže jejich řešení.

Pokud žijeme tak, že vytváříme hodnoty pro ostatní lidi, a ne sami pro sebe, štěstí a úspěch na sebe nedají dlouho čekat. O tom je přesvědčena Tess, ředitelka newyorské makléřské firmy z Sharmovy knihy. Dokonce radí: Držte se toho a všechno ostatní ve vašem životě samo zapadne přesně na správné místo. V tom se úspěšná CEO shoduje s opáleným surfařem z Havaje.

Za nejhlubší potřebu každého člověka Tess považuje sebe-transcendenci. Všichni v sobě máme zakořeněnou touhu zanechat ve světě nějakou stopu. Každý z nás se vnímá jako něčím výjimečný. Pokud světu chceme opravdu prospět, měli bychom se přestat starat o svoji prosperitu a respekt a mnohem víc se začít zajímat o to, zda jsme dobrými lidmi. Protože abychom vyhráli, nikdo jiný nemusí prohrát, připomíná Tess.

Říká se, že jak stárneme, musíme žonglovat se stále větším počtem míčků. Některé míčky, jako ten reprezentující kariéru, jsou gumové. Když je upustíme, nic se nestane. Samy nám vskočí zpět do dlaně. Jiné míčky jsou ovšem ze skla, například rodina. Jestliže nám spadnou, roztříští se a už je nedáme dohromady.

Proto je středobodem života poznávání svého vlastního já. Čím lépe se známe, rozumíme si a milujeme se, tím víc míčků jsme schopni ladně udržet ve vzduchu. Když budeme o touhách svého srdce mluvit nahlas, posuneme je tím na vyšší příčku ve svém vědomí. Tehdy začneme vidět příležitosti, které jsme dřív neviděli.