Pokud by ses mě ještě před třemi lety zeptal/a na můj názor na otevřené vztahy, moje tehdejší odpověď by byla jednoznačná – nepodporuju. Jenže, jak už to tak v životě bývá, časy se mění a s nimi často přichází i přehodnocení názorů. Whooopla, posuneme se o tři roky dopředu – do situace, kdy se snažím do compu naťukat písmena, kterýma obhájím svůj současný pohled na věc. Kterým je, že otevřené vztahy vlastně můžou fungovat. Ovšem pouze za předpokladu, že pro jejich prožívání existuje vůle na obou stranách...
Pro kontext je taky potřeba uvést, že většina vztahů funguje v ne úplně férově rozložené dynamice a v téměř každém vztahu se nachází ten nebo ta, který/á prostě miluje víc. Což je v současném vztahu Pavel. Bohužel. Pokusím se teda vyložit svoje vnímání celý věci, tak abych nikomu neublížil a současně si tím nepodělal karmu. Neboť jak všichni velmi dobře víme, karma je zdarma a má tendenci ohlašovat se v těch nejnevhodnějších chvílích…
Představa monogamního soužití dvou lidí je sice krásná a zcela jistě se v soutěžích o nejkrásnější lidmi vytvořený konstrukty dlouhodobě umisťuje na předních příčkách, myslím si ale, že jde o představu falešnou, idealizovanou a silně romantizovanou. Čímž neříkám, že v podobně nastaveném vztahu nemůžou lidi koexistovat. Jistě takový páry jsou a klape jim to. Každopádně ale ruku na srdce – kolik takových párů znáš? A pokud nějaký znáš, je jich víc než těch, které se nechovají monogamně? Řeč přitom teď není jenom o gay dvojicích, ale taky o těch heterosexuálních. Sám mám ve svém okolí převážnou většinu hetero párů, v nichž se muž monogamně rozhodně nechová. A abych byl fér, znám i několik žen, jejichž manžel ví pramálo o tom, s kolika dalšíma chlapama se jejich drahé polovičky intimně vídají. Je tedy monogamie koncept, který je lidem přirozený (jak se nás někteří stále snaží přesvědčit), nebo si na ni jen všichni rádi hrajeme, protože dochází k nesprávnému pochopení rozdílného fungování mužského a ženského mozku?
Vidím to následovně – sexuální potřebu u mužů je možné přirovnat ke kterékoliv jiné potřebě fyziologické povahy. Dojít si na záchod, najíst se, vyspat se… Stejně jako musíme všechny tyhle (a samozřejmě další) potřeby neustále uspokojovat, musíme uspokojovat i potřebu sexuální. Hlavním hybatelem tohohle procesu je hormon testosteron, který stojí za produkcí spermatu. A jak dobře známo, sperma se musí průběžně dostávat z mužova těla ven, jinak doslova “tlačí na mozek” a jeho delší skladování může vést i k rozostřenému vnímání reality. Věřím, že všichni víme, o čem je řeč…
Toť k tomu, jak si myslím, že většina mužů prožívá sex. Vedle potřeby uspokojit sexuální puzení existuje v mužově světě také potřeba emocionálního uspokojení. Yep, i muži potřebují být milovaní a cítit lásku, pochopitelně. A byť se obě potřeby můžou vyskytovat podmíněně (tedy sexuju s tím, koho miluju, nebo miluju toho, s kým sexuju), lze je uspokojovat také nezávisle = nemiluju toho, s kým sexuju / miluju toho, s kým nesexuju. Zkrátka řečeno – muži by měli být lépe schopní oddělovat lásku od sexu, přestože část svých životů mohou žít po boku žen, které jim poskytují obojí.
Proto tak často dochází k situacím, kdy si po několikaletém partnerském soužití muž nachází milenku, s níž naplňuje intimní potřebu, protože s partnerkou se mu jí již nedostává (nebo alespoň ne v takové míře, kterou by jeho tělo potřebovalo), nicméně velmi rád se vrací domů za manželkou a potažmo rodinou, kde dlouhodobě nachází emocionální stabilitu. Tedy: miluje svou ženu, se kterou již nespí, a nemiluje milenku, se kterou spí. Jde o nastavení mozku, které podle mě není možné mužům vyčítat, protože za něj nemůžou. Nezvolili jsme si to tak, prostě a jednoduše jsme se tak narodili. A tady nastává problém, protože ženská perspektiva je ve většině případů odlišná.
Kdysi jsem narazil na jeden velmi zajímavý článek, který popisoval chemické procesy v mozku, ke kterým dochází po sexu, resp. po uvolnění hormonů do krevního řečiště. Nikoho snad nepřekvapí, že reakce (biologických) mužů se liší od té, kterou zažívají (biologické) ženy (přičemž nechci generalizovat – jsem si plně vědom toho, že mnozí jedinci do této definice nezapadají). Zatímco u mužů se po sexu většinou objevuje touha akt opakovat, a to nejlépe s někým jiným, hormon oxytocin, který se po sexu vyplavuje do těl ženám, v jejich mozku způsobuje silnější emocionální připoutání k jedinci, se kterým se právě vyspaly. Ženy by tedy měly být výrazně méně schopné oddělovat sex od lásky. Pro většinu žen sex = láska. A zde je opět nutné poznamenat, že jde o něco, co (pokud existuje) je dané přirozeně, nikoliv zvolené. Pokud tedy doložitelně víme, že muži a ženy od přírody chápou lásku a sex odlišně, je vůbec možné uplatňovat univerzálně komunikovaná pravidla monogamního partnerského soužití na všechny lidi? Odpověď na tuhle otázku s dovolením přenechám na tobě…
U gayů je v tomhle směru situace jednodušší. Budu přitom předpokládat, že gay = biologický muž. Pokud spolu dva muži žijí a dostanou se do situace, kdy vášeň z jejich vztahu již odešla, bývají ochotní si o tom promluvit a navzájem se pochopit. A pakliže na obou stranách existuje vůle v soužití pokračovat, mohou být schopní domluvit se na otevřeném vztahu. Tedy na vztahu, jehož pojítkem je emocionální zabezpečení, potažmo také společný majetek, byznys, zvyk a podobně, zatímco sex se odehrává mimo rámec vztahu. Určitě tím nechci říct, že všichni gayové mají otevřené vztahy (znám mnoho monogamních gay párů), pouze se snažím o jiný výklad chování, které mnozí stále a velmi pejorativně označují za promiskuitní. Osobně si myslím, že pokud by lidé žijící ve vtahu byli ochotní o těchto věcech více mluvit a snažili se navzájem více se pochopit a respektovat, hádek a nesvárů by výrazně ubylo, dost možná i rozvodovosti.
Tím se oklikou vracím na začátek tohohle textu, kde zmiňuju svůj současný pohled na problematiku otevřených vztahů. Jak jsem napsal – pokud na takhle nastaveném vztahu panuje oboustranná shoda, pak není o čem. Té ovšem musí předcházet (pokud možno) emocí zbavená diskuze a alespoň minimální snaha pochopit pohled toho druhého / té druhé.
V případě, kdy ke shodě nedojde, je podle mě namístě vyjádřit respekt vůči odlišnému vnímání partnera / partnerky. A to nejlépe diskrétností – co oči nevidí, to srdce nebolí.
V tomto směru jsem ve svém vztahu zcela selhal, neboť jsem se mylně domníval, že se moje upřímnost setká s jásavým přijetím, aniž bych v sobě alespoň na malý moment připustil, že to Pavel může vidět jinak. Nechal jsem se svést úplně stejně jako malé dítě, které rodiče na noc zavřou do cukrárny a povolí mu ochutnat jenom jednu sladkost. V situaci, kterou popisuju ve videu výše, jsem se nechal svést chutí na jiné a lákavě vypadající dezerty, přičemž mi vůbec nedošlo, jak extrémně kalorické jsou a že jsem vlastně stále spokojený s větrníkem. Neexistuje tedy relevantní důvod, proč bych měl mít touhu ochutnávat dezerty jiné.
Proto jsem to raději vůbec neměl říkat. Protože jak se velmi záhy ukázalo, jednalo se o momentální vzplanutí mysli, v jehož důsledku jsme si s Pavlem prošli zřejmě nejsložitější fází našeho vztahu. Který stále není otevřený. A pokud bych měl uvést, jestli existuje něco, v čem byl náš spor prospěšný, pak je to následující: objeví-li se někdy v budoucnu potřeba znovu nastolit téma otevřeného vztahu, můžu si být jistý tím, že bude prostor o všem si promluvit a pokusit se najít východisko vyhovující oběma stranám.
Požadovat po partnerovi otevřený vztah v situaci, kdy jsem byl pouze jednou vystavený pokušení (kterému jsem dokázal odolat), bylo nevhodný a omluva byla určitě namístě. Proto vznikl song Omluva.
Snad se bude líbit.
Peace,
JS
