„Abych se na své tělo nemusel dívat, sprchoval jsem se potmě,“ popisuje trans muž Petr těžké hledání toho, jak mít rád sám sebe

Láska k vlastnímu tělu je dnes tématem, které doslova zahlcuje média. Obvykle ale tato problematika „stojí a padá“ na tom, jak se lidé učí vypořádávat se svými (nezřídka domnělými) fyzickými nedokonalostmi. Zcela odlišnou perspektivu ale nabízí situace, když se člověk narodí do „nesprávného těla“. V takovém případě je totiž jedinou cestou k sebelásce podstoupení procesu tranzice. Tu má za sebou i Petr – a jak sám říká, zdaleka není „ideálním mužem“, ale sám se sebou a svým tělem je i navzdory řadě jizev fyzických i duševních, konečně spokojen…

Petře, mohl bys nejprve vysvětlit, jak z vlastní perspektivy sebelásku vnímáš? Je možné se ji nějak „naučit“?

Sebeláska pro mě znamená přijmout sebe sama takového, jaký jsem, i se všemi nedokonalostmi. A ty nedokonalosti mít rád. Nikdo nejsme dokonalý a každý máme něco. Je to zároveň sebeúcta. Člověk si musí sám sebe vážit. A s tím souvisí třeba i umění říct „NE“. Sebelásce se člověk musí učit a dozrávat k ní. Protože je k tomu zapotřebí pokora k sobě, ale hlavně k životu jako takovému. Já k ní dozrával mnoho let. Napomáhala mi složitá životní situace a různá toxická prostředí. Člověk dlouho snáší něco, co nechce, až si začne říkat: „Dost! Tohle nemám zapotřebí!“ Pak ze sebe buď udělá oběť a bude se ve všem utápět, nebo začne přemýšlet o svém životě a začne konat a budovat lepší život. To jde spolu ruku v ruce.

Na podzim padá nejen listí! Jak ale ztrátě vlasů zabránit?14. 10. 2022

Cesty k tomu, aby člověk měl rád sám sebe, mohou být nepochybně různé. Ty máš unikátní pohled na věc, a to nejen v rovině fyzického těla. Dokázal bys nějak popsat, cos ke svému tělu cítil před tranzicí a jak se to změnilo po ní?

Možná by si to mohl každý zkusit sám: Představte si, že se ráno probudíte a při pohledu do zrcadla zjistíte, že máte tělo opačného pohlaví s veškerými jeho biologickými znaky a funkcemi. První týden či dva by to mohla být docela legrace, že? Chtěli byste to ale takhle do konce života? Plnit roli opačného pohlaví doma, ve společnosti či při obyčejném nákupu? Tak, aby nikdo nepoznal, že uvnitř toho těla je někdo jiný? Přesně takhle jsem žil víc jak dvacet let. Situace došla nakonec až do tak velké dysforie (stav úzkosti, nepohody až deprese pozn. red.), že jsem se sprchoval potmě, abych nemusel na své tělo koukat. Nenáviděl jsem sám sebe a od dětství si říkal „PROČ?“. Po absolvování tranzice jsem ale začal přemýšlet úplně jinak. Už v průběhu toho procesu jsem se postupně začínal těšit z toho, jak se moje tělo měnilo. Konečně už žádná hra! Konečně jsem mohl být sám sebou a plnit si životní sny. Žít jako muž, kterým jsem se ve skutečnosti narodil, jen do jiné biologické schránky. Dnes, ačkoliv není vše zcela ideální, mám své tělo velice rád a „užívám si ho“.

Aktuálně se věnuješ fitness a bodybuildingu a v podstatě naplňuješ v mnoha aspektech ryzí maskulinní ideál. A mě by zajímalo, jestli sis za tímhle šel s vlastním uvědoměním, anebo třeba i v důsledku určité snahy dokázat, že jsi ten „chlapácký chlap“. Ovlivnily tě nějak třeba mediální obrazy „správného mužství“?

Svoji identitu jsem si uvědomoval už tak od čtyř let. Bylo to pro mě úplně samozřejmé. Většina lidí, když si vzpomene na své dětství, pravděpodobně nevyloví vzpomínku o pochybnostech o svém pohlaví. Byli si tím jistí, a tak k tomu nebyl důvod. Já ten kontrast ale cítil kvůli jinému zacházení. Se mnou všichni automaticky zacházeli jako s dívkou. A to mi bylo velice nepříjemné a vlastně to bylo i matoucí. Už tehdy jsem přemýšlel o smyslu života, proč tu jsem a proč se mi stalo, že mám „jiné“ tělo. Měl jsem od dětství vzory v Arnoldu Schwarzeneggerovi a taky ve svém strejdovi, který byl „obr chlap“ a uměl zastat tesařské řemeslo, jezdil jeepem, nosil maskáče, knírek a často šátek okolo hlavy. Tvrďák, ale moc fajn chlap. V dětských hrách jsem byl vždy ten, co skolil draka. Fascinovaly mě ale i osobnosti jako Oldřich Nový. Sport, který dělám, dělám, protože mě naplňuje a chtěl jsem ho dělat vždycky. Když mi nějaký sval naroste, je to radost, ale necítím se kvůli tomu jako nějaký Rambo. Cítím se prostě jen dobře. Namachrovanost a povrchnost nemám rád.

Dnes máš zjevně docela jasno v tom, kam ve fyzické rovině směřuješ. Bylo to tak ale vždycky?

Přiznávám, že v první polovině tranzice jsem se za ideálem opravdu slepě hnal a bylo těžké smířit se s tím, že ideál neexistuje –  a i kdyby, je pro mě nedosažitelný. Podařilo se mi neustálou prací na svém přístupu a myšlení vlastní ego pokořit a mít se rád takový, jaký jsem.  Myslím si ale, že moje tranzice nakonec dopadla nad očekávání dobře. Chci mít svalovou hmotu ne proto, že by mě dělala víc chlapem, ale protože se mi to líbí a cítím se tak dobře. Kulturistika mě postupem času přešla, ale zalíbil se mi trojboj. V něm jsem se našel. Baví mě těžké váhy. Posouvat hranice, pracovat s hlavou. To je aktuálně můj směr.

V dnešní době je čím dál častěji skloňována taky krize mužství. Neškodí mužům právě to, že se tak urputně snaží být macho muži a marně touží být jiní/lepší/oslniví? Nebo je naopak v moci úplně každého nějak té oslnivosti dosáhnout – což vlastně tak trošku dokazuješ i ty sám?

V podstatě máš pravdu. Ženy si dokázaly osvojit mužské dovednosti, mnozí muži mnohdy zase ty ženské. Bez ohledu na to by ale podle mě muž neměl být ustrašená bábovka, zneužívat „mamahotel“, měl by se umět o sebe postarat sám a umět i vydělat peníze, obzvlášť když má rodinu. Nemusí být miliardář, ale měl by být schopný rodinu zajistit. Měl by být gentleman a jednat na rovinu, držet slovo. A hlavně by měl být sám sebou. A víš co? Každý by měl být tou nejlepší verzí sebe sama. Všichni máme tuhle tvořivou moc. Jde jen o to využít ji a začít na sobě pracovat.

Sebeláska má nepochybně vedle roviny fyzické i tu duševní – člověk v případě, že nemá rád sám sebe, může např. dospět k přesvědčení, že „nestojí za nic“ apod. Vzhledem k celé tvé cestě za tím, kým jsi, předpokládám, že jsi možná zažil i něco podobného. Co ti pomohlo ke „změně uvažování“?

To je vcelku jednoduchá otázka. Jakmile jsem mohl „vyjít z vězení vlastního těla“, začal jsem si uvědomovat, že vše v životě se odvíjí od toho, jak přemýšlím a kam upírám svou pozornost. Začal jsem pracovat na duševním rozvoji, na rozvoji vlastního vědomí. Objevil jsem sílu přítomného okamžiku, což je jediný prostor, kde člověk může svůj život tvořit. Slýchal jsem množství vět jako: „nikdy nebudeš vypadat jako chlap,“ „máš velkej zadek“, „jsi moc malej...“. Kdybych se na to zaměřil jako na pravdu, zcela jistě by moje tranzice dopadla úplně jinak. S vírou a pokorou jsem ale místo toho začal věřit v zázraky – a zázraky přicházely. Např. jsem přestal věnovat pozornost negativním lidem a oni mi ze života sami zmizeli. Přitáhl jsem si naopak lidi, které jsem potřeboval. A dnes vím, že právě díky těm nejtěžším chvílím jsem došel tam, kde jsem teď.

Drsný coming out: „Rodiče partnera nepřijali. Dostal jsem ultimátum a musel jsem si vybrat,“ svěřil se mladík z Ostravska30. 9. 2022

Samozřejmě, že práh vnímání „nedokonalostí“ se člověk od člověka liší. Ale kdybys vyšel z vlastních zkušeností, měl bys nějakou radu, jak se s nimi popasovat?

Když jsem byl u moře, řešil jsem obrovskou jizvu – spíš díru – na zádech. Ta je důsledkem faloplastiky. Lidé po mně opravdu neustále pokukovali. Není to přitom jediná viditelná jizva. Další mám na hrudníku, na vnitřní straně stehna jedné nohy… a na druhé noze takový velký pruh. Ale velice rychle mě špatné myšlenky přešly. Bylo tam totiž množství dalších lidí s nejrůznějšími problémy. Takže... čert vem jizvy, širší boky nebo mrňavé nohy či kulatý nos. Jsem rád, že mám nos a můžu dýchat, že mám nohy a můžu chodit, že mám ruce a můžu pracovat. Že jsem zdravý a můžu naplno žít. Tvořit si život k obrazu svému a pomáhat ostatním. Ať už s těmi „špeky“ v rámci osobních tréninků, nebo s bolavými zády pomocí masáží anebo nastavováním vzorců myšlení. Dnes říkám sám sobě – a doporučuju to všem ostatním – když se cítíš pod psa, zastav se. Uvědom si, jaký dar máš. Žiješ. Mnozí takové štěstí nemají.

Zdroj: Redakce/Petr M.