Vedle géniů se cítíme o to víc průměrní. Proto sami toužíme po hvězdném úspěchu, ale druhým výjimečnost netolerujeme. Aneb výzva všem hejtrům
Být dobrý je fajn, ale ne ostatní převyšovat
Po úspěchu a slávě touží spousta z nás a díky internetu a sociálním sítím začaly být tyto vzácné komodity dostupné většímu počtu lidí. Ti, jimž se opravdu podaří prorazit, však naráží na něco, co možná nečekali: odsudky, nenávist, neuznání či dokonce hněv. Ono se totiž od nás sice očekává, že budeme dobří, ale zas ne moc. Jakmile někdo příliš trčí nad ostatní, začne to být bráno jako vytahování se a vystavování svých předností na odiv. Zaměstnancem měsíce se stane ten, kdo splnil všechny úkoly na jedničku. Ale pokud udělá i práci navíc a dobrovolně zůstane přesčas, to už je zkrátka moc.
Termín „syndrom nejvyššího máku“ je zavedený především v Austrálii. Nicméně tento typ lidského jednání je rozšířený po celém světě. Váže se k němu příběh z 6. století př. n. l., kdy syn římského tyrana Lucia Tarquinia Superba lstí ovládl vzpurné město Gabii a pak za svým otcem poslal posla s dotazem, co má dělat dál. Římský král, toho času na procházce v zahradách, nedal poslovi slovní odpověď. Místo ní začal svou holí máchat nad záhonem kvetoucího máku a osekávat květy nejvyšších rostlin, které převyšovaly ostatní. Posel královu radu přetlumočil svému pánovi a ten se v Gabii na základě otcovy rady zbavil všech nejvýše postavených občanů.
Pokoseni s vysokým mákem
Abychom bajku převyprávěli do dnešního jazyka: syndrom vysokého máku popisuje chování, kdy lidé vyššího statusu a věhlasnějšího jména jsou nesnášeni, napadáni, pomlouváni a kritizováni za to, že se povyšují nad ostatní. Právě tato podvědomá reakce společnosti zamezí spoustě vizionářů a snílků realizovat jejich nápady, protože jim začne být jasné, že pokud na sebe budou přitahovat pozornost, ostatní je za to tak leda sejmou. Společnost se tím ovšem připravuje o velké příležitosti… a z nadějných vizionářů dělá frustrované uzlíčky nervů.
Příkladem může být excentrický britský miliardář Richard Branson, majitel impéria Virgin. Letadla Virgin Atlantic brázdila svět, Virgin Australian se stala druhým největším leteckým přepravcem Austrálie, Virgin Galactic mířila do vesmíru. Branson na sebe rád poutá pozornost – například přelety Atlantiku horkovzdušným balónem, a umí svému byznysu skvěle budovat image – například zveřejněním záběrů s Barackem Obamou, s nímž si nedlouho po jeho odchodu z prezidentského úřadu zajel užít vodní sporty na svůj soukromý ostrov v souostroví Britských Panenských ostrovů.
Jenže veřejnost takové vytahování nemá ráda. Přišel koronavirus a Bransonovo impérium bojuje o přežití. V Austrálii jeho aerolinky nedostaly státní finanční pomoc – prý proto, že jsou z většiny vlastněny zahraničním kapitálem. Loni v dubnu šly do bankrotu. Většina letadel Virgin Atlantic sedí na zemi a Branson chce záchranu po britské vládě. Také požádal své zaměstnance, aby si vzali osm měsíců neplacené dovolené. Doug Garland, autor knihy Syndrom vysokého máku: škodolibost, odmítání, závist a zloba, říká, že spousta lidí sleduje Bransonovo počínání se škodolibostí a čeká, zda se mu podaří zachránit – pomocnou ruku mu je ochoten podat málokdo.
Samota géniů
Podezřívavost a neporozumění průměrné většiny těm, kdo něčím vynikají, plyne i z toho, že plebs nemá ponětí o tom, kolik práce za úspěchem stojí. Všichni mladí dnes chtějí být slavnými influencery, ale málokdo na to má – ne talent, ale disciplínu. „Zatímco se kamarádi spolu někde odpoledne baví, já sedím doma a stříhám video,“ popisuje svůj život mladičký český youtuber Zachy ve filmu Děti online z roku 2017.
Tanečnice a youtuberka Andy Zítková v prosincovém rozhovoru pro LUI také mluvila o tom, jak byla na gymnáziu vyčleněna z třídního kolektivu. Tou dobou již měla 200 tisíc sledujících a ve škole jí to dávali sežrat nejen spolužáci, ale i učitelé. „Kvůli nějaké akci jsem navíc nemohla jet na adapťák a tím se vše odstartovalo. Když jsem po adapťáku přišla do školy, nikdo se se mnou nebavil. Dozvěděla jsem se, že během celého adapťáku se spolužáci smáli mým videím na YouTube, pomlouvali mě a měli ze mě hroznou srandu.“ Profily na sociálních sítích jistě měli všichni Andyni spolužáci a jistě se snažili i o co nejlepší obsah – jenže Andy v tom prostě byla úspěšná až moc.
Dnes se Andy na svých online profilech snaží fanoušky povzbuzovat v tom, aby dělali, co je baví, a na nikoho jiného se neohlíželi. „S tím souvisí i můj taneční příběh. Dříve jsem v tanci zažívala, že se mě ostatní snažili uzemňovat. Ale pak se ukázalo, že když si půjdu za svým cílem a pořádně máknu, vše překonám,“ říká nadějná tanečnice.
Hlavní je setřást kraby
Výjimeční lidé to mají vážně těžké. Musejí se vypořádat i s něčím, čemu se říká teorie kyblíku plného krabů. Když totiž dáte do kýble jednoho kraba, v pohodě se s něj sám bez pomoci vyškrábe ven. Pokud jich tam dáte několik, jsou ztraceni. Ven se nedostanou, protože se budou navzájem stahovat zpátky dolů na dno. Krabí mentalita je paralelou k tomu, jak lidé reagují, když se někdo jiný v jejich okolí v něčem zlepšuje. Jakmile začíná dosahovat lepších výsledků, ostatní se ho začnou snažit stáhnout zpátky. Ať už pomluvami, zpochybňováním, výčitkami, kutím piklů. Celý princip skvěle vystihuje věta: „Když já ne, tak ani ty!“ Takže krabů ve svém okolí je potřeba se zbavit. „Kdybych naslouchal pochybovačům, pořád bych ještě jódloval v rakouských Alpách,“ řekl jednou Arnold Schwarzenegger.
Pokud se tedy cítíte být osobami stvořenými k úspěchu, připravte se na to, že okolí vám bude házet klacky pod nohy. Je to úplně normální. Nenechte se na cestě za svými sny uvrhnout do pochybností a mějte na paměti, že nejvíc svým odpůrcům zkazíte náladu, když dosáhnete opravdu velkého úspěchu. Většina z nás však ostatní máky nepřerostla – pro nás průměrné platí pravidlo, že se nesmíme proměnit v kraby a že máme s radostí vzhlížet k těm, kteří nám vykvetli nad hlavou. Z jejich květů se jistě nějaký ten pyl snese i na nás.
