Populisté vás přesvědčí, že jsme v krizi a že oni ji umí napravit. A pak se začnou schovávat za výzkumy veřejného mínění
Stvořil populistu tradiční politik?
Populismus ve svém původním slova smyslu označuje politiku zaměřenou proti vládnoucím vrstvám. Rozlišuje čistý lid a zkorumpované elity, které ho zradily. V dnešní době je situace složitější – populistický přístup má řadu typů a mluvíme také o populistické komunikaci, již občas využijí i strany, které bychom za populistické neoznačili.
Kde se vlastně populisté vzali? Dal úpadek tradičních politických stran vzniknout populistům, nebo příchod populistů způsobil úpadek dlouho zavedených stran? „Aby populisté získali na důležitosti, musí být alespoň část populace přesvědčená, že existující politické strany nefungují tak, jak by měly. To znamená nedělají dostatečně dobrou politiku pro lidi, nebo jsou přímo zkorumpované,“ říká politolog Vlastimil Havlík z Masarykovy univerzity v Brně. Jakmile pak začnou být populistické strany úspěšné, přispívají k úpadku tradičních stran tím, že jim berou část voličů. I když populisté často nabírají hlasy mezi nevoliči.
Populisté mohou být napravo i nalevo
Všechny nově vzniklé strany se voličům snaží říct, že je potřeba, aby právě ony nahradily již existující, zavedené strany. „Je ale pravda, že ty populistické mnohem více poukazují na špatnou reprezentaci a snaží se vyvolat dojem probíhající krize – ať už je to krize morálních hodnot, ekonomická krize nebo imigrační,“ říká Vlastimil Havlík.
Upozorňuje však, že populistické strany se mezi sebou liší tím, s jakou ideologií svůj populismus provážou. Nejběžnější je radikální nacionalismus (nativismus), ale populistické mohou být i levicové strany – klasickým příkladem by mohla být řecká Syriza nebo Podemos ve Španělsku.
Populismus vytváří konflikt voličů a elit
Mohlo by se zdát, že populismus je tedy především způsob, jímž politici hovoří k lidem. Avšak i on má svůj obsah. „Zatímco ideologie jako socialismus nebo konzervatismus se snaží řešit, jak má fungovat celá společnost, populismus se soustředí na úzce zaměřenou oblast, a to vztah mezi lidem a elitami,“ vysvětluje Vlastimil Havlík. Populisté adresují elitám kritiku až moralistní povahy. Označují je za zkorumpované, sobecké, totálně neschopné. Naopak lid je čistý a ví nejlíp, co se má dělat.
Jestli se vám teď vybavuje předvolební billboard ANO s nápisem „Jsme schopný národ, jen nás řídí nemehla“, uvažujete zcela správně. „Český populismus v podání Andreje Babiše chytře využil představu národa a jeho šikovnosti. Jsme pyšní na naše zlaté české ručičky, umíme si vždy poradit… a tady se podívejte na premiéra Sobotku, který v životě nepostavil ani psí boudu,“ uvádí Vlastimil Havlík. V případě Okamurova Úsvitu vzpomíná na více než výřečný slogan „Konec bordelu a korupce!“ doprovázený požadavkem na co nejširší zavedení přímé demokracie umožňující rozhodovat voličům (a obcházet tak zkorumpované politiky).
Jak poznat populistu
Lze vyjmenovat několik zavedených postupů, podle nichž poznáte, že politická strana je populistická a snaží se vás odpovídajícím způsobem manipulovat. Tou první je již zmíněná kritika elit jako morálně zkažených a neschopných. Co na tom, že ji populista využívá právě k tomu, aby se elitou sám stal a dostal se tak k moci a penězům.
Dalším typickým rysem je ohánění se veřejným míněním. Politik naslouchá lidu a reaguje na to, co slyší, ale tím se především zbavuje vlastní zodpovědnosti. „To se silně projevilo například během covidové krize, kdy vláda na sklonku léta senzitivně reagovala na veřejné mínění ohledně nošení roušek a dalších opatření,“ poukazuje Vlastimil Havlík.
Populistu prozradí i odmítání menšin a pestrosti názorů, protože v jeho vidění světa rozhoduje vždy většina. A kvůli kritice elit odmítá také jakoukoli spolupráci s ostatními politickými stranami – i když to se děje spíš ve velkohubých prohlášeních, realita pak vždy nějaké kompromisy přinese.
Navenek se populista prezentuje jako obyčejný člověk, jeden z vás. A to i ve chvíli, kdy už je u moci a patří k elitě. Havlík vzpomíná na úsměvné video Andreje Babiše z minulých Velikonoc nebo na jeho webovou stránku Za lepší Česko, kam lidé mohou psát, co je trápí; případně na Okamurovy fotografie večeře s typickými českými jídly guláš, tlačenka nebo jitrnice.
Nejsou tak trochu populističtí všichni?
V tomto smyslu se nabízí otázka, zda nejsou ve své komunikaci populističtí třeba i Piráti – vždyť nejsou tradiční stranou a na Facebooku můžeme vidět fotky z ranního workoutu jejich předsedy Ivana Bartoše ve Stromovce. „I u Pirátské strany se dají pozorovat určité prvky komunikace, které jsou typické pro populismus,“ připouští Vlastimil Havlík a dodává: „Ale když se podíváme na celkový obraz, Piráty bych za populistickou stranu nepovažoval. Jen prvky určitého anti-elitismu totiž nestačí.“
Zásadní rozdíl je podle politologa v tom, jak strana zachází s ostatními aktéry v politické aréně. Piráti sice říkají, že přinášejí nový, transparentní styl politiky, avšak jejich komunikace není populisticky vyhrocená. Je u nich také jasná snaha spolupracovat v rámci opozice.
„K populismu můžeme přistupovat jako k binární kategorii: strana je buď populistická, nebo není. Anebo, a to je typičtější pro studium politické komunikace, je to otázka míry. Strana může používat určité prvky populismu,“ objasňuje Vlastimil Havlík, proč něco populistického najdeme v komunikaci každého.
Populistické strany v Česku
Z českých parlamentních stran Vlastimil Havlík identifikuje jako populistické dvě: ANO a SPD. Jsou to ovšem různé typy populismu. „V případě ANO jde o technokratický populismus, kde se mísí domnělá expertíza Andreje Babiše a lidí kolem něj – což je trochu elitistické – a silné prvky populismu jako již zmiňovaná konstrukce Čechů jako šikovného národa řízeného nemehly,“ říká Havlík.
SPD pak označuje za případ populistické radikální pravice. Poukazuje na její antiimigrační apel, xenofobii, nativismus a antiliberalismus.
Je populismus vždy jen špatný?
Kritika vládnoucích elit je mnohdy na místě, jejich zkorumpovanost a nezájem o potřeby lidu si o to přímo říkají. Tím vyvstává otázka, zda je populismus za každých okolností špatný. Vždyť populistická komunikace někdy upozorňuje na reálně existující témata. Například populismus argentinského prezidenta Juana Peróna byl přijímán pozitivně jako vzepření se autoritativnímu režimu.
V dnešní běžné mluvě se význam slova populismus poněkud rozvolnil. Označujeme jím líbivá gesta nebo uplácení voličů. To je právě ten příspěvek pět tisíc pro důchodce, který jim vládní strany prosadily rok před parlamentními volbami. „Podle toho, jak populismus definuje politologie, nejsou konkrétní politická opatření populistická. Ta pětitisícovka pro seniory je spíš příkladem politiky klientelismu úzce zaměřené na určitou skupinu obyvatelstva,“ upřesňuje Vlastimil Havlík.
Volební kampaň pro letošní parlamentní volby se rozhoří co nevidět. Až se budete rozhodovat, komu dát hlas, mějte na paměti ještě jeden rys populistů, který jsme dosud nezmínili: sice vám naslibují, jak vyřeší krizi a všechno zlepší, ale nikdy se jim jejich nerealistické sliby nepodaří splnit. Vždyť jak to skončilo se slavným Make America Great Again…
