Sebepoškozování nutně nemusí spočívat ve fyzické bolesti, možná se psychické „sebesabotáže“ dopouštíte i vy
Když se řekne „sebepoškozování“, většina lidí si představí úmyslné zraňování se – nejčastěji pak v podobě řezání se apod. Podle celosvětových statistik právě různé formy fyzického ubližování si volí až 10 % populace, především v kategorii dospívajících a mladých dospělých. Sebepoškozování ve fyzické rovině nejenže může souviset s klinickými depresemi, ale může se také jednat o sebevražedný čin stejně jako o snahu upoutat na sebe pozornost (a vlastně je tak možné považovat jej za docela extrémní formu volání o pomoc).
Zejména ti, kdo s podobnou praxí začnou v mladším věku, si navíc ani neuvědomují, co přesně dělají – jejich záměrem je jednoduše způsobit si fyzickou bolest, prožitek, který přebije ostatní pocity. Někteří pak v této souvislosti dokonce uvádí, že se právě díky tomu, že zažívají bolest, teprve cítí naživu...Podle souvisejících studií má ale sebepoškozování v očích některých také rozměr určitého udržení kontroly nad sebou samým, vlastně se tak jedná o způsob, jak jinak nekontrolovatelné pocity ovládat nebo přímo potlačit. Neobvyklé však není ani srovnání sebepoškozování s pláčem – i tehdy dochází k uvolnění napětí a smutku – či formou sebepotrestání. Bez ohledu na konkrétní důvody k sebepoškozování je zároveň třeba dodat, že na fyzickém ubližování si se ti, kdo jej provádí, mohou stát prakticky závislými – podobně jako třeba na užívání drog.
Ačkoliv je jasné, že sebepoškozování je velmi nebezpečné, jeho „výhodou“ je, že je na pohled patrné. Nemluvě o tom, že pokud se vymkne z rukou, člověk se (byť nezáměrně) může dostat do systému zdravotní péče. Jenže tato forma sebepoškozování není rozhodně jediná. Ubližovat si totiž člověk může i v rovině ryze psychické – i když taková zranění nekrvácí a v krajním případě nevyžadují zákrok chirurga, mohou způsobovat obrazně řečeno podobné rány jako ty, jež za sebou zanechává žiletka.
„Sebesabotáž“ v praxi
Sebepoškozování je samozřejmě „terminus technicus“ a obecně je jím rozuměno ublížení si, jehož důsledkem je narušení tělesné integrity. Nic takového ubližování si v rovině psychické přičítat nelze a formálně tedy tuto praxi přímo jako „sebepoškozování“ označit není možné. Na druhou stranu ale platí, že i s ohledem na to, že psychika je očím neviditelná, může se určitá „sabotáž sebe sama“ pro mnohé stát nedílnou součástí života (aniž by si toho kdokoliv všiml). Jak si tedy sami škodíme a ubližujeme v rovině psychické? A jaké jsou příčiny takového chování?
Představivost: Lidská představivost je pravděpodobně tou nejmocnějších schopností, která má co do činění s tím, co chceme a po čem toužíme. Představivost je člověku k dispozici neustále – a v bdělém stavu může každý myslet naprosto na cokoliv, po čem touží. Pravdou ale je, že představivost je pouze nástrojem, který může být nepochybně užitečný, zároveň ale může škodit. A to tehdy, když je využit pro představy, které si každý utváří sám o sobě – právě tehdy totiž mohou někteří dojít k závěru, že nic neznamenají a jejich hodnota je minimální. Lidé v takovém případě využívají svou představivost k tomu, že si utvoří vlastní sebeobraz, ovšem bez jakékoliv profesionální kompetence a třeba i realistické reflexe svých dosažených úspěchů.
Naprosto klasickým příkladem využití vlastní představivosti ke znehodnocení dosažených úspěchů je pak tzv. impostor syndrom, tedy syndrom podvodníka. V praktické rovině se jedná o určitou neschopnost přijmout vlastní úspěch. Ačkoliv syndrom podvodníka není oficiální diagnózou, psychologové, ale i další odborníci na duševní zdraví, ji uznávají jako regulérní problém a specifickou formu intelektuálního pochybování o sobě samém.
Podle klinické psycholožky Suzanne Imes, která tento problém se svou kolegyní v sedmdesátých letech také jako první popsala, pak většina lidí, kteří tímto problémem trpí, trpí v tichosti. „Lidé o tom nemluví, jednoduše proto, že se bojí, že by se na jejich domnělý podvod příšlo,“ tvrdí. I když původně byl syndrom podvodníka vztažen výhradně na ženy, časem se ukázalo, že postihuje i muže. V souladu s původní teorií ale existuje předpoklad, že nejvíce o sobě pochybují prostě lidé, kteří jsou ve společnosti znevýhodnění (tedy kromě žen také osoby odlišné barvy pleti nebo i příslušníci jiných minorit) a také ti, kdo vyrůstali v rodinách kladoucích velký důraz na úspěch. Zbavení se problematického smýšlení o sobě samém je pak běh na dlouhou trať a bez pomoci odborníka se neobejde.
Představivost ale vstupuje do hry i tehdy, když si představujeme různé scénáře očekávaných událostí, nezřídka pak převažují samozřejmě ty negativní. A pravděpodobně tím nejškodlivějším způsobem, jak svou představivou užíváme, je popírání vlastního potenciálu – jak to vypadá v praxi? Jedná se o limity, které si sami nastavujeme jako např. „to nezvládnu“, „to si nezasloužím“ apod.
Soucit a účast: Soucit a účast či přímo vcítění se může zdát na první pohled žádoucí. Ovšem i v tomto případě je třeba znát hranice. Ostatně, psycholog přeci pro práci s psychopaty nepotřebuje být také psychopatem, stejně tak chirurg operující srdce k výkonu nepotřebuje mít za sebou infarkt. Pro soucitnou reakci tedy rozhodně není třeba vcítění, to se totiž velmi snadno může zvrhnout v přivlastnění si problémů druhých a také v pociťování zodpovědnosti za ně. V krajních případech jsou totiž lidé doslova zavaleni tím, co trápí ostatní, a nejsou ani schopni na tento stav reagovat.
(Sebe)kritika: Sebekritika může být zdravá, může posloužit k osobnímu růstu, když se lidé poučí z vlastních chyb, a dokonce může být i zábavná. Ovšem pokud to s ní člověk přežene, může si ublížit natolik, že utrpí nejen jeho sebehodnocení, ale také sebevědomí a úcta k sobě samému. V roce 2004 představila dvojice vědců dokonce stupnici úrovně sebekritiky (The Levels of Self-Criticism Scale: Comparative self-criticism and internalized self-criticism), přičemž ji klasifikovali do dvojice základních kategorií, na sebekritiku srovnávací a internalizovanou. První se odvíjí od porovnávání se s druhými a druhá zahrnuje zejména pocity nedostatečnosti (aneb vraťme se kruhem i syndromu podvodníka). A právě ta rozhodně člověku na psychické pohodě nepřidá.
Možná jste si tedy říkali, že sebepoškozování rozhodně není něco, co by se vás týkalo. Vlastně ani všechny popsané varianty „sebesabotáže“ nemusí být vždy jen a pouze negativní, ostatně příležitostné pochyby o sobě samém jsou součástí života. Ovšem jak praví lidové moudro, všeho moc škodí…
