„Jsme šťastní a tlustí spolu,“ ukončují své vyprávění o seznámení dva zamilovaní muži, kteří se báli, že zůstanou na ocet

Pánové, zvolili jste si přezdívky velmi kreativně. Co stojí za těmito volbami?

Mičo: Když jsem byl malý, ve škole se mi smáli, že vypadám jako mičuda. Tahle přezdívka mi zůstala i potom a zvykl jsem si na ni. Říkali mi tak všichni i na střední. Přestože mě to uráželo, neměl jsem sílu s tím bojovat. Někteří možná ani nevěděli, co to znamená. Mysleli si, že je to stejně nezávadná přezdívka, jako má řada lidí – třeba podle příjmení nebo podle koníčků, nějakého vtipného příběhu, a tak dále. Se mnou se to táhlo a říkali mi tak i lidé, kteří si myslím, že proti mně nic neměli.

I od nich vás to ale mrzelo, jak tak pozoruji…

Mičo: Ano. Byl jsem citlivé děcko. Nedával jsem to najevo. Přeci jen – bylo mi třeba sedmnáct, a to nebudete brečet kvůli přezdívce. Namísto, abych s tím něco dělal nebo se bránil, jsem na svou nadváhu ještě upozorňoval a rozesmával ostatní. Hodně jsem jedl, abych je ohromil, dělal jsem si ze sebe srandu, a tím jsem si vytvářel hroší kůži. Vlastně i celkem doslova.

Takže nadváha vás trápila celý život?

Mičo: Jako malého a dospívajícího kluka rozhodně. Nemohl jsem s tím nic dělat. Cokoli jsem zkusil, ztroskotalo. Nemělo to výsledky za pár dní, a tak jsem měl pocit, že je to ztraceno. Tajně jsem doma třeba den nejedl, ale pak jsem měl takový hlad, že jsem spráskal všechno, co jsem našel. Bylo to těžké období. Přitom na mě většina lidí ze střední vzpomíná jako na zábavného člověka – jako na někoho, kdo si nic nebere a všechno je mu jedno. I jeho vlastní zdraví.

Jedlík: Já jsem třeba nikdy žádnou vyloženě přezdívku neměl, ale zkušenost jsem měl dost podobnou. Jen jsem o dost uzavřenější, takže jsem spíš mlčel a celou školu jsem prošel tak nějak se sklopenýma ušima. Teď si klidně pro účely rozhovoru přezdívku „Jedlík“ zvolím, protože je mi to jedno. Jsem spokojený. Mám fajn vztah, a to řada lidí, co mě kdysi šikanovala, nemá.

Říkal jste mi, že nemáte ani sociální sítě a partner vás spíš přemlouvá k focení…

J: To je pravda. Já totiž nemám rád komentáře. Obecně se nerad ukazuju a nechci dávat lidem prostor k tomu, aby mě mohli hodnotit. Takže když chci vidět něco, co je třeba na Instagramu, kouknu k partnerovi. A víc to neřeším. Pro mě jsou sociální sítě strašně toxické prostředí a když jsem je měl, měl jsem hodně úzkostí. Pořád jsem si hlídal, kdo mi co olajkoval, jestli mě někdo neuráží, neponižuje, a tak. Už to nechci zažít.

Každopádně teď jste spokojení a vypadá to, že máte hodně společného – a to teď vůbec nenarážím na váhu. Myslím tím to, co vidím za vámi: Tedy hodně filmových plakátů.

Mičo: Máme hodně rádi filmy, hlavně Marvel. Taky jsem se díky partnerovi naučil šachy, takže je rádi hrajeme. Hrajeme i jiné stolní hry a chodíme i na online turnaje.

To je skvělé, jak souzníte. Kde jste se vy dva našli?

Mičo: To je právě hrozně vtipný. My jsme se potkali v tělocvičně. Můj doktor mi doporučil, že mám cvičit, jinak že bude zle. To mi opakuje prakticky od dětství. A já jsem měl jeden takový záchvěv, že fakt začnu, tak jsem se přihlásil na cvičení, které má být pro lidi, jako jsme my. A sešli jsme se tam.

Jedlík: Já tam byl taky poprvé. A naposledy. Bylo to dost náročné. Ale je skvělá náhoda, že jsme se tam našli. Jinde bych asi nikoho nepotkal. Trávíme oba dva hodně času spíš na počítači a doma.

Vás taky na cvičení přivedl nějaký jednorázový záchvěv?

Jedlík: U mě to byla spíš zoufalost. Přihlásil mě tam brácha s mámou. Oni to myslí dobře, že mi třeba radí, co jíst, ale většinou je to spíš nepříjemné. Nemám rád, když tohle dělají.

Mičo: Ale jinak jsou fajn, musím říct.

Snažíte se společně dělat něco pro zdraví?

Mičo: Trápí nás, že bychom mohli být nemocní. Já už mám náběh na cukrovku, a tak jsme se po tomhle zjištění dohodli, že zkusíme procházky. Snažíme se chodit a pár kilo dolů šlo. Máme i psa, který nás nutí, takže to jde. Vychrtlí asi nebudeme nikdy, ale trochu to korigovat třeba zvládneme.

Jedlík: Ve dvou se to táhne líp!

To věřím a jsem ráda, že se vám daří redukovat rizika. Kdo koho při seznámení oslovil?

Mičo: Asi vás nepřekvapí, že já jeho. On moc nemluví.

A první rande?

Mičo: To bylo ještě ten večer. Šli jsme po tom cvičení si sednout, dát si večeři, odměnit se. Zjistili jsme, že máme hodně podobné životní příběhy, a tak jsme zůstali v kontaktu. Musím říct, že jsem z něj zpočátku paf nebyl, ale začalo mi být příjemné, že mám s kým mluvit.

Jedlík: On by totiž nejradši k sobě modela!

Mičo: To není pravda. Jen jsem zprvu o tobě nepřemýšlel jako o partnerovi. Spíš jako o trochu divném kámošovi. (smích)

Jedlík: Super.

Mičo: Víš, jak to myslím. Měli jsme pomalejší start. Oba jsme byli dost nezkušení ve vztahových věcech. Teď, když jsme spolu těch devět let, je to už jiné. Už spolu budeme určitě napořád.

To je moc hezké, že jste o tom takhle přesvědčeni.

Jedlík: Tak my třeba víme, kde ten druhý je. Víme to vždycky. Takže nějaké nevěry nepřipadají v úvahu ani k našim možnostem, ani povahám. Oba jsme se navíc dlouho báli, že zůstaneme na ocet. Vztahu si vážíme.

Mičo: Máme štěstí, že jsme se našli: Jsme šťastní a tlustí spolu! (smích) Ono mít nadváhu a být na ženské, to ještě jde. Když třeba máte peníze nebo jste charismatický, vynahradíte tu tělesnou stránku. Viděl jsem hodně velkých chlapů, co mají ženu, a někdy dokonce i krásnou. Ale ve světě gayů je to složité. Nikoho nezajímá, co děláte nebo kdo jste. Podívají se a jdou dál. A někteří vás ještě urazí. Nejhorší jsou seznamky. To jsem zkusil několikrát a vždycky to bylo hrozný. Hodiny a hodiny lajkujete, vypisujete a skoro nikdy vám nikdo neodpoví. A když jo, stejně to nevyjde. A dokonce jsou tam i trollové, co si z kluků, jako jsme my, dělají legraci anebo je urážejí. Jestli chcete slyšet nějaké moudro, tak: „Nikdy si nestahujte seznamku!“ To je fakt největší chyba. Štěstí tam najde opravdu málokdo a když, je většinou jiný než my dva.