„Zamilovanému člověku není těžké lhát. Chce vám věřit natolik, že si bude lhát sám,“ říká muž, kterého partner opustil v nemoci
Danny, pojďme na to pěkně od začátku: Jak jste se seznámil se svým bývalým přítelem?
Poprvé jsem ho uviděl na jedné velké party. Byla to jedna z těch nocí, kdy je všechno skvělé a zítřek neexistuje. Byl jsem tam s kamarády z vejšky. Znáte to, tyhle akce jsou vždycky divoké a plné alkoholu. Plus na tuhle party jsem šel i kvůli tomu, že tam měla hrát dobrá kapela.
Líbil se vám na první pohled? Nebo to bylo spíš takové míjení, které přerostlo v zájem až později?
Potkali jsme se během soutěže v pití alkoholu, což není zrovna romantika. Byla to taková ta typická blbost, kdy jde hlavně o to, kdo vypije víc za co nejkratší dobu. Nějak jsme si padli do oka a začali se bavit, ale nemůžu tvrdit, že bych se přímo zamiloval na první pohled. Pamatuji si, jak jsme se oba smáli a jak jsme si říkali, že nám brzy bude zle. Pak začala hrát kapela a my jsme se přesunuli na taneční parket. Tančili jsme a v tu chvíli jsem cítil, že mezi námi je nějaká chemie. Byla to spíše zábava na jednu noc, netušil jsem, že by z toho mohlo být víc. Moje zkušenost byla taková, že většina kluků nejde po závazcích.
A jak to pokračovalo? Ten večer jste se rozloučili a potkali se o pár dní později?
Upřímně, hned jsme na to vlítli, což mi není vlastní, ale mělo to tu správnou atmosféru. Šli jsme ke mně a byl tam až do rána. Většinou tyhle věci končí tím, že si každý jde po svém. Ale když mi hned o pár hodin poté, co ode mě odešel, napsal a chtěl mě znovu vidět, byl jsem příjemně překvapený. Pozval jsem ho na večeři a strašně jsem se těšil. Bylo to něco, co jsem dlouho nezažil – skutečný zájem od někoho, kdo mi přišel atraktivní.
Takže jste spolu začali poměrně rychle i chodit?
Ano, začali jsme se scházet pravidelně a bylo zjevné, že jsme „spolu“. Po několika měsících jsme se rozhodli, že spolu začneme bydlet. Mám od rodičů byt v Praze, kde jsem žil sám, takže jsme se rozhodli, že se nastěhuje ke mně. Bylo to jasné a nejjednodušší řešení. Vše se zdálo ideální.
To vypadá jako moc hezký vývoj. Kdy přišly první problémy?
První problémy se začaly objevovat, když jsem zjistil, že mám rakovinu varlat. Bylo to období, kdy jsem se cítil unavený a nebyl jsem ve své kůži. Maminka mě přesvědčila, abych šel na prohlídku. Moje rodina má bohužel v anamnéze poměrně hodně případů rakoviny, včetně mého otce, který zemřel rok předtím na rakovinu plic. Když mi lékaři oznámili, že mám rakovinu prostaty, bylo to, jako by se mi zhroutil svět. Čekal jsem všechno zlo světa po tom, čím jsme si prošli s tátou… Takže jsem se složil.
To muselo být opravdu náročné. Jak na to reagoval váš přítel?
Zpočátku se tvářil, že je vše v pořádku, že to zvládneme spolu. Dokonce mě doprovodil na jedno vyšetření. Ale rychle jsem začal cítit, že se odcizuje. Byl stále méně doma, začal si hledat výmluvy, proč se mnou nemůže trávit čas. Když jsem ho na to upozornil, obvinil mě, že si vše jen namlouvám, že jsem přehnaně citlivý kvůli nemoci. Ale já jsem cítil, že něco není v pořádku.
Intuice? A byla správná?
Ano. Trvalo to asi tři týdny, než mi konečně přiznal pravdu. Řekl mi, že není připravený žít s někým, kdo se léčí s vážnou nemocí. Bylo to, jako by mi někdo dal pěstí do břicha. Cítil jsem se naprosto zrazený a opuštěný. Byl jsem připravený bojovat s nemocí, ale najednou jsem byl sám. Ten pocit samoty a opuštěnosti mě ničil víc než samotná rakovina.
Jak jste to zvládl? Co vám pomohlo se přes tu zradu přenést?
Bylo to jedno z nejtěžších období mého života. Nemoc byla zachycena v raném stádiu, takže jsem měl velkou šanci na uzdravení. Téměř jistotu, řekl bych. Moje původní zděšení se rychle uklidnilo, protože mě ani nečekalo moc dlouhé trápení po zákrocích. Ale ten pocit, že jsem zůstal sám, že jsem přišel o někoho, kdo měl být mou oporou, byl drtivý. Moje rodina a přátelé mě naštěstí podrželi, ale i tak jsem si připadal, jako bych ztratil část sebe sama. Uzdravil jsem se a došlo mi, že víc, než celá léčba, mě bolel rozchod.
Kam pokračovaly vaše životní kroky po uzdravení?
Po léčbě jsem se prostě vrátil do normálního života. Ono vám nic jiného nezbyde, svět se točí dál. A vlastně jste ve finále rád i za ten shon. Zase jsem se začal pořádně věnovat koníčkům, kamarádům… A právě v té době se znovu objevil v mém životě můj bývalý přítel.
S čím přišel?
Plakal, prosil o odpuštění. Tvrdil, že udělal chybu, že si uvědomil, jak moc mě miluje. Že prý beze mě nemůže žít. Bylo to těžké, ale nakonec jsem mu dal druhou šanci. Věřil jsem, že toho lituje. Že jen udělal chybu, lekl se… Chtěl jsem to chápat.
Jak váš vztah pokračoval po jeho návratu?
Snažili jsme se navázat tam, kde jsme přestali, a všechno se zdálo být na dobré cestě. Jenže po nějaké době jsem začal cítit, že něco není v pořádku. Pár měsíců po léčbě jsem se rozhodl, že si dám rok pauzu. Chtěl jsem se věnovat věcem, které mě baví – malování, cestování, zlepšování se v cizích jazycích. Byl to můj způsob, jak se vyrovnat s tím vším, co jsem prožil. Chtěl jsem žít klidně a spokojeně, bez zbytečného stresu.
Tuším, že přítel nadšený nebyl. Nebo ano?
Nejprve se tvářil, že to chápe a že je připravený mě podpořit. Ale jakmile začaly být finanční záležitosti složitější a my jsme museli začít šetřit, začal se opět vzdalovat. Zpočátku jsem to přisuzoval své paranoie, ale pak se začalo opakovat to samé, co se dělo posledně – méně času doma, méně komunikace. A já jsem opět začal mít podezření, že se něco děje.
Vím, že jste opět měl správnou intuici, kterou vám váš přítel vymlouval. A že důvod odcizování nebyl vůbec hezký…
Ano, našel si bokovku. Byla to rána, ale tentokrát jsem byl připravenější. Když jsem zjistil, že mě podvádí se starším mužem, cítil jsem obrovskou zlobu, ale také zklamání, že nejspíš nejsem dostatečný. Hledal jsem chybu u sebe. Ptal jsem se sám sebe, co dělám špatně, že ode mě můj partner neustále utíká... Chtěl jsem se rozejít, ale on opět přišel s pláčem, prosil mě o odpuštění, tvrdil, že ten jeho románek skončil a že chce být se mnou. A já jsem ho opět vzal zpátky. Věděl jsem, že je to špatné rozhodnutí, ale v tu chvíli jsem prostě neměl sílu říct ne.
Co vás nakonec přimělo vztah definitivně ukončit? Vím totiž, že už spolu nejste…
Když se můj přítel rozhodl odstěhovat do Německa s tím starším mužem. Prostě se jednoho dne sbalil, řekl mi, že ho to mrzí a odjel. Zůstal jsem v naprostém šoku. Už jsem ani nebrečel. Bylo to, jako by všechny moje emoce už vyprchaly… Došlo mi, že zamilovanému člověku není těžké lhát. Chce vám věřit natolik, že si bude lhát sám. Uvědomil jsem si, že nejvíc jsem se zradil já sám, když jsem ho pokaždé vzal zpátky, i když mi ublížil.
Danny, to, co jste prožil, je velmi silné. Jak se cítíte nyní, po tom všem?
Je to jako procitnutí. Naučil jsem se, že musím dávat na první místo sebe a své potřeby. Že láska, která mě ničí, není skutečná láska. I když to bylo těžké, cítím, že jsem teď silnější. Věnuji se tomu, co mě baví a konečně se soustředím na to, co mě naplňuje. Už se nebojím být sám, protože vím, že je lepší být sám než s někým, kdo mě neocení.
