S otcem tří synů o hledání lásky: „Správný partner bude milovat i vaše děti. Kdo přistoupí na cokoli jiného, není dobrý rodič.“
Nemůžu se hned na začátek nezeptat: Je to dva roky, co jste se rozvedl. S bývalou manželkou máte tři syny. Nyní žijete s mužem. Kdy proběhl váš coming out?
Poměrně pozdě. Jak se říká, tyhle věci o sobě víte celý život, ale třeba v mém případě to bylo tak, že jsem záměrně ignoroval, jak to je.
Než mi odpovíte na zbytek otázky, dovolím si vás přerušit a doptat se na to „ignorování“. Jaký jste k němu měl důvod? Co vás k tomu vedlo?
Máme v rodině jistou tradici. Sám pocházím ze tří bratrů a můj otec měl dokonce šest sourozenců, z toho tři bratry. A velká část z nich působila v armádě nebo záchranných složkách. Až na výjimku mého mladšího bratra, který vystudoval pedagogickou fakultu a tak trochu se trhnul, jsme byli vychovávaní v tom, jak se muž má chovat. A důležitým znakem chlapa v naší rodině je nejen fyzická zdatnost a čestnost, ale taky takové to „být hlava rodiny“ – ve smyslu najít si hodnou ženu a mít s ní děti a dobře je zajistit.
Nechci, aby tady moje rodina vyzněla jako nějaká skupinka šílených alfa samců, co by mě zastřelili, kdybych jim řekl pravdu, to vůbec ne. Ale vždycky jsem chtěl, aby na mě byla rodina pyšná. Hlavně táta. A hodně jsem pro to dřel – ve škole, ve sportech… Chtěl jsem vyniknout. A chtěl jsem žít tak, jak jsem se naučil, že to je správně. Nechtěl jsem žít žádným alternativním způsobem.
Život s mužem by byl vnímán alternativně?
Jednoznačně. Samozřejmě, že jsem šťastný, v jaké době a na jakém místě žiju, že jde opravdu o alternativu. Mohlo být mnohem hůř. Ale přesto většina žije jinak. A když v něčem vyrůstáte a máte pocit, že je potřeba dokázat svou hodnotu nějakým typem chování, dostanete se do začarovaného kruhu.
Bylo potřeba dokazovat svou hodnotu? Komu?
Mně, tátovi, rodině, světu… Já vlastně nevím, ale vždycky jsem měl pocit, že bych měl. Myslím, že je to možná i tím, že jsem ve škole moc nezapadal a nebýt o rok staršího bráchy, se kterým jsem si hodně blízký, asi bych chodil celou základku a střední domů sám, bez kamarádů. Vždycky jsem přemýšlel, co je se mnou špatně a co bych měl změnit nebo dělat líp a jinak, abych opravdu zapadl a ukázal, že mám nějakou cenu. Uvědomuju si, že je to celé do velké míry nějaký můj emoční boj. Že to třeba ani není tolik o lidech kolem. Ale je to něco, s čím jsem bojoval dlouho.
Když jste se ženil, miloval jste svou snoubenku?
Já chci na tuhle otázku odpovědět „ano“. Opravdu mi na ní moc záleželo. Ona byla perfektní. Já si upřímně myslím, že mnoho gayů zvládne žít se ženou. Minimálně já to zvládal dobře. Měl jsem svá tajemství – jako jisté druhy filmů pro dospělé a nějaké představy. Ale držel jsem to jen ve své hlavě. Říkal jsem si, že každý si třeba v intimních chvílích občas promítneme v hlavě nějakou sexy scénku nebo něco, co není zrovna opravdu přítomné v posteli. A není na tom nic špatného. Rozuměli jsme si, hodně jsme se spolu nasmáli, myslím, že jsme neměli špatné manželství.
Proč se ten vztah nakonec rozpadl?
Jak víte, máme tři kluky. Nejmladší z nich je na autistickém spektru. Bohužel, komunikace je velmi obtížná, pro lidi, kteří ho neznají, vlastně nemožná. K tomu se přidaly i problémy se srdíčkem a radost nám nedělají ani jeho alergie. Nezdá se to, ale pokud je vaše dítě silně alergické na mnoho alergenů, není to žádná pohádka. Hodně jsme věnovali tomu, aby měl co největší šance na co nejnormálnější život, ale nějak nás to jako pár rozdělilo. Přiznali jsme si to a šli jsme každý svou cestou. I kvůli dětem. Zaslouží si vidět doma vzory lásky, ne přežívání.
Nyní si tedy výchovu dělíte a přátelsky se domlouváte?
Přesně tak.
Byl váš tatínek hlavním pilířem vaší nejistoty? A taky možná potlačování sebe sama?
Svým způsobem ano. Dokud byl naživu, chtěl jsem, toužil jsem pro něj být tím nejlepším synem. Myslím, že mě miloval, ale problém byl ve mně. Cítil jsem, že bych měl pro jeho lásku udělat ještě víc. Nedokázal jsem si tuhle urputnou misi vymluvit.
Zároveň nechci, aby to vyznělo, že mě k mému coming outu popostrčila smrt mého otce. Protože to by znamenalo, že jsem chtěl především jemu něco tajit. Můj otec byl opravdu chlap s velkým Ch. Přísný, ale spravedlivý. Když odešel, tak mě naopak zamrzelo, že možná jednu stránku mé osobnosti vůbec neznal. Po rozvodu jsem se konečně odhodlal i zkusit vztah s mužem. Když začal fungovat, už jsem neviděl důvod to světu neříct. Chtěl jsem, aby všichni viděli, že jsem šťastný a chtěl jsem, aby všechno bylo řečeno narovinu, aby ani moji kluci nebyli zmatení a nemusel jsem jim říkat nějaké polopravdy.
Opadl už ten váš pocit nedostatečnosti? Pomohla vám k tomu láska partnera?
Pořád na některých místech bojuju, ale už je to mnohem lepší. Asi nikdy nebudu člověk, který přijde mezi novou společnost s naprostou sebedůvěrou a vždycky bude moje seznamování s lidmi doprovázet jistá dávka opatrnosti a možná i úzkosti, ale vím, že mě partner miluje. Vím, že mě miluje moje rodina. Zní to jako nechutné klišé, ale když se cítíte milovaný, mnoho nejistot se zmenší. Nezmizí, protože pořád jste stejný člověk, ale pomůže vám to s tím bojovat.
Jak děti vycházejí s vaším partnerem? A jak zvládá váš partner péči o děti?
Úžasně. Můj partner je nesmírně empatický člověk, kluci si ho hned zamilovali. On je ten akčňák, co jim doma vymyslí zábavu prakticky z ničeho. Mají s ním hodně zážitků a je vidět, že je to přirozené. Nikdo se k ničemu nenutí. Správný partner bude milovat i vaše děti. Kdo přistoupí na cokoli jiného, není dobrý rodič. Kdyby můj partner mé děti nepřijal, nemohli bychom být spolu. Děti by měly být pro každého rodiče na prvním místě. Jedině tak jde tvořit rodinu.
