„Kvůli partnerovi jsem přišel o nejlepší kamarádku i přátele,“ popisuje Michal, jak skrz „růžové brýle“ odmítal vidět realitu
Partnerské vztahy bývají nezřídka komplikované. Vy jste se ale potýkal s trošku jiným než přímo partnerským problémem, byť jistá souvislost tu také byla…
Je to tak, našel jsem si přítele, ale setkalo se to s velkým odporem mé nejlepší kamarádky. My jsme si do té doby byli extrémně blízcí, trávili jsme spolu veškerý volný čas. Znali jsme se od dětství ještě ze školy, takže jsme spolu logicky prožívali i všechny naše vztahy. Nikdy v tom ale nebyl problém – já jsem nikdy nic neměl proti jejím partnerům a ona zase úplně v pohodě vycházela s těmi mými. I když jsme byli oba zadaní, jezdili jsme spolu všichni na dovolené a tak. Jenže to se změnilo, když jsem si našel přítele, který se jí nelíbil…
Jaký k tomu měla důvod?
Dnes ten důvod už chápu, tehdy jsem ho ale neviděl. Můj partner nebyl zrovna ukázkový typ ideálního přítele, především proto, že hodně pil. Vlastně ho právě kvůli problémům s alkoholem vyhodili i z práce, protože chodil pozdě a tak. Pak se ty věci řetězily. Když přišel o práci, samozřejmě neměl ani peníze na nájem, tak se nastěhoval do bytu ke mně. Tvrdil mi, jak si hledá novou práci, místo toho ale vysedával v hospodách. Občas sice přišel s nějakými penězi a tvrdil, že jsou z brigády, zpětně je mi ale jasné, že jejich původ byl přinejmenším pochybný. Okolí mě na to všechno upozorňovalo, ale já jsem to nechtěl vidět. A právě moje nejlepší kamarádka se mi celý ten vztah snažila vymlouvat nejvíc ze všech, což mě hrozně štvalo. Tehdy jsem si říkal, že přece pokud je moje kamarádka, tak mě má podpořit a ten vztah mi přát…
Takže varovné signály jste přehlížel a kamarádce nenaslouchal?
Bylo to hodně těžké období. On partner, jak jsem následně zjistil, byl hodně dobrý manipulátor. Vlastně se mu podařilo ode mě všechny, kdo se mě snažili varovat, odehnat. Mně nasliboval hory doly – a já mu to všechno naivně věřil. Nechtěl jsem poslouchat, že mě jen využívá. A tak jsem začal pálit mosty s těmi, kterým na mně skutečně záleželo.
O celé situaci ale mluvíte tak, že je zřejmé, že časem jste pochopil, jak se věci mají…
Všechny ty události se kupily a gradovaly. Moji přátelé ke mně už nechtěli chodit na návštěvu, když byl přítel doma. Když se napil, byl totiž nezvladatelný. Prostě se mnou a s ním nikdo z mých přátel nechtěl trávit žádný čas – to jsme přitom byli zvyklí spolu jezdit na hory, na vodu. Měl jsem pocit, jako bych čelil nějakému ultimátu. Buď přítel, nebo všichni ostatní. Především s mojí nejlepší kamarádkou vše skončilo obrovskou hádkou. Ona se mi snažila vysvětlit, že mi partner kompletně rozkopal život a že mě stáhne s sebou. A já jsem po ní ječel, že mi jen ten vztah závidí, protože je zrovna sama. Řekl jsem jí opravdu hnusné věci. To bylo taky naposledy, kdy jsme spolu mluvili. Měla pravdu. Já jsem po čase zjistil, že mi doma mizí různé cenné věci. Ukázalo se, že je partner rozprodává, nosí je do zastaváren a tak. Tehdy jsem začal chápat, že všichni, co mě varovali, měli pravdu.
Jak dlouho vám tohle „prozření“ trvalo?
Celý ten vztah se táhnul necelé dva roky. Ale za dva roky toho je možné stihnout opravdu hodně. Ke mně se postupně všichni moji přátelé otočili zády. Ne proto, že by jim na mně nezáleželo, ale prostě proto, že jsem je sám dost ošklivě odehnal. I když s některými z nich jsem se po té, co jsem partnera vyhodil a přestal se s ním vídat, usmířil, přece jen se ty vztahy změnily. Řekl jsem v mnoha případech věci, kterých sice lituju, ale vzít zpět je už nemůžu. Jasně, omluvil jsem se. Ale ta vzájemná důvěra už je narušená a já to chápu a nedivím se.
A co vztah s vaší kamarádkou?
Ten bohužel skončil. Po té hádce jsme se delší dobu neviděli a nekontaktovali se. Pak jsem se od společného známého jen dozvěděl, že se kvůli práci odstěhovala. Mrzelo mě to a mrzí mě to pořád. Už to bude třetí rok, co jsme spolu vůbec nemluvili. Vím, že ten, kdo měl přijít první, jsem já. Že jsem se jí měl omluvit. Ale v první chvíli jsem si připadal prostě trapně a styděl jsem se kvůli tomu, co všechno jsem jí řekl za věci. A pak už se mi zdálo pozdě přijít se omlouvat…
Nemyslíte, že by kamarádka byla ráda?
Možná ano. Už je to dlouho. Říkám si, že naše cesty se už prostě rozešly, a nevím, jestli by mělo smysl otevírat minulost. Oba jsme se už posunuli někam jinam a možná to tak mělo být. Pro mě to v každém případě byla velká životní lekce. S navazováním vztahů jsem už velmi opatrný a stále si opakuju, že „kdyby náhodou“, už nikdy nezopakuji tu samou chybu: neupřednostním partnera před lidmi, kteří po mém boku stáli mnohonásobně delší dobu.
