
„Nešla jsem do tranzice kvůli nadrženosti,“ říká aktivistka Lenka Králová. „To si necháme uříznout jen jedno varle?“ komentuje možnost kompromisu
Může být trans aktivismus kontraproduktivní?
Myslím si, že může, ale aktivismus je široký pojem. Například klimatický aktivismus může být debata o tom, jak moc se děje klimatická změna, informování, že je dobře, když státy přechází na zelenou energii, hledají úspory atp. Ale taky tu máme případy, kdy se někdo lepí k vozovce. Takový aktivismus kontraproduktivní je. I trans aktivismus může být kontraproduktivní. A může být i radikální, ale vyloženě takový já teď v Česku nepozoruju.
Já se ale slova aktivismus nebojím, sama ho dělám, byť vlastně jen okrajově – žívím se programováním. Ve svém pořadu na YouTube se snažím trans téma detabuizovat a desexualizovat. Největší problém trans lidí, a vlastně všech LGBT lidí, je podle mého sexualizace. Dva gayové ale nejsou primárně lidi, co si strkají něco vzájemně do zadku. Jsou to lidi, kteří spolu sdílí život v celé jeho šíři, řeší radosti i strasti všedních dnů. A mimo to spolu taky spí. To samé trans lidi. Motivace většiny není sex. Já jsem kvůli tranzici přišla o domov a o rodinu. Ale nedělala jsem to proto, že bych z toho byla nadržená, ale proto, že potřebuju žít jako žena 24/7.
Někdo by řekl, že radikální aktivismus je ten váš.
A v čem? Moje hlavní aktivita je natáčení rozhovorů s jinými trans lidmi o jejich každodenním životě a o tom, jaké řeší problémy – zpovídala jsem jich už přes padesát. Ukazuju, že jsme lidi jako všichni ostatní, jen s nějakou komplikací navíc. Zároveň poukazuju na to, že není normální, aby tranzici řešila sexuologie. Že to je škodlivé a jinde ve světě tomu tak není. A poukazuju na to, že abychom si změnili písmenko v občance, vyžadujeme v ČR odebrání pohlavních žláz – tedy kastraci. Je to brutální zásah do těla. Čistě úřední akt je podmíněn tím, že si člověk musí nechat uřezat živou zdravou část těla bez zdravotní indikace. Jestli někomu připadá škodlivé na toto poukazovat, tak je to jeho názor, který nesdílím.
Co si myslíte o názoru, že vaše aktivity a aktivity Trans*parentu jsou příliš „ukřičené“.
My chceme změnit zákon, který už skoro nikde jinde v Evropě není. Co je to za ukřičenost? Jde o úplně normální věc. Máte nějaký příklad, co vám připadalo ukřičené?
Jste například hodně aktivní na sociálních sítích a nebojíte se jít do konfrontace. Jmenovat v komentářích konkrétní lidi, jít do ironie, nadsázky. Někomu to může přijít přes čáru.
Tak mně to nepřijde. Možná ráda ironicky komentuju, ale jinak si připadám velmi umírněná a nikterak radikální ve svých názorech. Naopak, když někdo zastává názor, že je nutné kastrovat lidské bytosti kvůli písmenku v občance, tak to mi přijde jako naprosto extremistický a radikální názor.
Někteří jiní trans lidé v Česku s touto podmínkou ale souhlasí. Hledala jste někdy kompromis mezi těmito dvěma názory, aby to nevypadalo, že jsou trans lidé v Česku rozdělení do dvou znepřátelených skupin?
Celá řada lidí, co chodí ke mně do rozhovorů, na tu operaci chce jít nebo na ní byli a je to naprosto legitimní a v pořádku – nikdo z nich si ale nemyslí, že to musí být povinnost. Myslím si, že každý člověk má mít možnost svobodně rozhodovat o svém těle. Tam pro mě kompromis neexistuje.
U nás sexuologie vytvořila narativ, že všichni trans lidé chtějí operace. Podle výzkumu Queer Geography ale v Česku operací prošlo nebo chce projít 68 % trans žen, což je sice většina, ale zdaleka ne všechny. Pro sexuology to byla po desítky let vůbec podmínka pro poskytování péče. Když ale řekli „Nechceš operaci, nebudeme ti poskytovat péči,“ tak v jejich statistikách pak operaci chtěli samozřejmě úplně všichni. Pro úřední pohlaví to ale není možné vynucovat. Existuje jenom na papíře, nic nemůže být víc sociální konstrukt než úřední pohlaví. Stát navíc vyžaduje jenom tu kastraci, nikoliv „ušití“ orgánu tak, aby odpovídal vzhledově nějakým normám.
Znám řadu trans žen, které se rozhodly jen pro odstranění varlat a penis si ponechaly. A to jenom proto, aby si mohly změnit jméno, které je úředním pohlavím podmíněné. Podmínka sterilizace je prostě špatně. Tam si kompromis neumím představit – jakože si třeba necháme uříznout jenom jedno varle?
Takže váš názor, že úřední tranzice nesmí být podmíněná operativními změnami na těle, je správnější než názor těch, kteří tvrdí, že povinné zabránění reprodukční funkci je v pořádku?
Tak to není jen můj názor, ale názor třeba i Evropského soudu pro lidská práva a většiny českých trans lidí. Je to zasahování do tělesné integrity člověka. Moje tělo je moje – to je jasná hranice. Je to jako mít předepsané, jak velká máte mít prsa, abyste mohli jít do zaměstnání. Určitý kompromis si ale přece jen představit umím. Nevadilo by mi, kdyby pro úřední změnu pohlaví byl nutný psychologický posudek nebo klidně i posudek nějaké širší komise, ne jenom čestné prohlášení. Není to sice ideální, ale zabránilo by to v podstatě jakémukoli myslitelnému zneužití.
Nemáte pocit, že tento vnitřní názorový rozkol mezi trans lidmi je kontraproduktivní pro všechny LGBT+ lidi?
Já tam nevnímám rozkol. Vy vytváříte dojem, že je trans komunita rozhádaná, ale z toho, co já vidím, jsou zastánci zachování podmínky kastrace jen malá skupinka ukřičených aktivistů. A v jejich případě mi to přijde adekvátní označení – když vlezete na jejich facebookové stránky, tak je to samotná definice ukřičenosti. Podporu mají ale úplně minimální. Oni mají své důvody, já jim rozumím, ale jsou strašně sobecké. Podle výzkumu Queer Geography si zrušení požadavku na znemožnění reprodukční funkce při úřední tranzici nepřeje jenom 5 % lidí.
Vytváří se dojem, že je to mezi trans lidmi názorově fifty fifty, ale tak to není. Ve všem najdete opozici. Naprostá většina gayů si přeje manželství pro všechny, ale stejně najdete gaye, který si půjde sednout do televize a bude říkat, že manželství být nemá.
Já se na to ptám záměrně, mám totiž dojem, že jsou v Česku dva tábory trans lidí, které aktivisticky brojí proti sobě.
Můj dojem je, že zastánci sterilizací jsou zanedbatelná menšina, stejně jako gayové, kteří si nepřejí manželství pro všechny.
Vy jste členkou výboru organizace Trans*parent, která mimo jiné spolupracuje s Ministerstvem školství a dělá vzdělávací aktivity na školách. Patří trans téma do škol?
Jak jsem říkala, že hlavní cíl mého snažení je desexualizace, tak trans téma do škol rozhodně patří. Dětem se má rozšiřovat obzor. Jako je v pořádku povídat dětem o lidech, kteří mají nějaký hendikep, tak je v pořádku dětem ukazovat, že trans lidé nejsou nějací devianti, ale obyčejní lidé, kteří si prostě jen žijou svoje životy.
Při práci s ministerstvem vznikají metodické materiály pro učitele. Mladí trans lidé se setkávají se šikanou, a to i šikanou od vyučujících. Je naprosto v pořádku vzdělávat pracovníky ve školách, aby k dětem přistupovali s respektem.
Dělá Trans*parent také vzdělávání určené žákům a dospívajícím?
Když nás nějaká škola požádá, tak přijedeme a uděláme přednášku nebo diskusi. Už jsem se takových účastnila. Ty iniciativy vznikají různě. Jsou to střední školy, učiliště nebo vysoké školy – někdy na popud vedení, někdy pedagogů a měli jsme i případy, kdy si to vyžádali sami studenti.
Nemůže být informování o trans lidech pro děti matoucí? Že si řeknou „to chci být taky“?
Oni to nejsou děti, ale dospívající – jedná se většinou o střední školy. Mají internet, kde se o trans lidech dozví tak jako tak. Proto je naopak dobré, když dostanou relevantní informace. My uvádíme na pravou míru to, co mohli zachytit na sociálních sítích. Když do té školy nepůjdeme, zůstanou jenom sociální sítě. A tam se nedá zkontrolovat, na co dospívající koukají. A na přednáškách zároveň vždycky zdůrazňujeme, jak náročná tranzice je. Že to člověk musí opravdu cítit, že to není žádný lifestyle. Na základce jsme byli jen jednou a to proto, že tam byl ve třídě na druhém stupni trans kluk a vedení školy nás o to požádalo.
Setkal jsem se ale s názorem, že být trans je móda, takže mladí lidé neuváženě podstupují tranzice a pak toho litují a procházejí zase tzv. detranzicemi, už ale mají nevratně zničená těla.
Co já vím, tak pro detranzici se rozhoduje asi 1–2 % těch, co prošli tranzicí. Znám řádově stovky trans lidí, ale těch, kdo se rozhodli jít do detranzice, asi sedm.
Když ale řeknete jenom tranzice bez přídavného jména, tak není jasné, jestli se myslí medicínská, úřední nebo sociální. Tím, že je v Česku debata o trans lidech tak sexualizovaná, se ale vytvořil dojem, že se automaticky myslí ta medicínská. Při diskuzi o dětech se pak hned mluví o tom, že je někdo přeoperovává, nutí do hormonů a podobně. Podle mě by se ale dětem měla umožnit především tranzice sociální. Změna jména, oslovení, oblečení. Ta je naprosto bez rizika. Když bude dítě skutečně trans, pomůže mu, když ne, zjistí, že mu to nevyhovuje, a zase přestane a změní se zpět jen to oslovování.
Spousta dětí ale během sociální tranzice úplně rozkvete. Z depresivních začnou být radostné. Pak si myslím, že není špatné nabídnout hormonální terapii nebo blokaci puberty. Pro řadu lidí je hormonální terapie v pubertě vysvobození. Můžou prožít smysluplné dospívání, prožívat plnohodnotné vztahy a žít naplněný život. Těm bychom chtěli život zničit, protože se někdy někde nějaký dospívající spletl?
Co se týče operativních zákroků, tak ty jsou v Česku povoleny až od 18 let, takže téma nějakých nevratných chirurgických zákroků se týká jen a pouze dospělých lidí.
Jak by měla vypadat ideální tranzice?
Člověk by si ji měl moct řídit sám. Nebýt do ničeho tlačený, mít dostatek času se rozhodnout a mělo by se k němu přistupovat s respektem. Lidé můžou tápat ve své identitě a takoví potřebují hlavně terapii. Pak jsou tu tací, kteří už mají zcela jasno. Pokud jsou plnoletí, neměl by jim být kladen zbytečný odpor a třeba hormonální terapie by měla být poskytnuta jen na základě informovaného souhlasu. Zdůrazňuji, že teď mluvím o dospělých lidech.
Odborníci, které potřebujeme, jsou psychologové a endokrinologové, případně chirurgové. K sexuologovi by měli trans lidé chodit jen v případě, kdy cítí problém se svým sexuálním životem, který chtějí řešit.
Nebo jinak: Sexuologové už u nás diagnostiku trans lidí dělají a nejsou všichni špatní. Ale na tranzice jsou obrovské čekací lhůty. Když by bylo umožněno jít i kratší cestou, bez zdlouhavých procesů, bylo by to super. Pomohlo by diagnostiku rozšířit mezi víc odborníků, například psychiatry a psychology.
Na závěr mám ještě jednu otázku. U některých gayů jsem se setkal s názorem, že by chtěli zkratku a menšinu LGBT rozdělit na LGB a T dát zvlášť. Trans téma je podle nich tak nepochopitelné pro většinovou společnost, že komplikuje snahy o rovnoprávnost tomu zbytku. Co si o tom myslíte?
Já nechápu, jak si to může někdo myslet. Všichni jsme na jedné lodi, zažíváme stigma. Gayové si tím procházeli o několik dekád dřív, kdy byli stigmatizovaní, museli chodit k doktorům a ti se je snažili léčit. Ale tento názor je zase typickou manipulací tím, že se berou zcela ojedinělé excesy jednotlivců a z nich se usuzuje o celé jedné skupině lidí. Mohla bych to samé říct o gayích – že nám spořádaným trans lidem dělají ostudu třeba kožení pejskové na pridu. Můžu to navlíknout takhle opačně. Taky to nedává smysl.