Rozhovor s otcem a dcerou: „Že má táta přítele, vím až od sedmnácti let. Mrzí mě, že si nemyslel, že bych ho podpořila,“ říká žena
Dopředu jste si zvolili vymyšlená jména pro snazší komunikaci: Dominika a Petr. Dohodli jsme se na plné anonymizaci, a to především proto, že se Petr obává o své soukromí. Je to čistě pro ten fakt, že žijete s mužem, nebo obecně nerad světu říkáte o svém životě?
Petr: Já nejsem moc upovídaný typ, to by vám potvrdila dcera. Nemám ani žádné „fejsbůky“ a podobné věci. Jsem takový neandrtálec. Dominika se mi vždycky směje, ale mám i tlačítkový mobil, který mi krásně vyhovuje. Nemám rád, když je dneska moderní se pořád někde vystavovat. A samozřejmě mi není příjemné, aby někdo, koho neznám, řešil, s kým žiju a proč.
Co vás vedlo k souhlasu s tímto rozhovorem?
Petr: Dcera. Pro mě je moc důležité, že je šťastná. A protože jsem její táta, musím ji chránit. Bohužel jsem dlouho měl pocit, že ji ochráním i tím, že jí třeba neřeknu celou pravdu o důležitých věcech, a to si myslím, že je chyba. Rodiče by s dětmi měli mluvit. A do hloubky. Je to vážně potřeba. Děti vám věří. Pokud k nim nejsme upřímní ani my, tak komu mají věřit?
Pochopila jsem, že jste dceři lhal v ohledech své orientace. Pojďme na to od začátku. Vy jste původně byl v manželství, je to tak?
Petr: Ano, byl jsem ženatý. A z tohoto manželství mám právě Domču. Jedinou, krásnou a úžasnou dceru!
Dominika: Naši se rozvedli, když mi bylo osm. Zůstala jsem u mamky a s tátou jsem se vídala každý druhý víkend a pak občas něco v týdnu, třeba bazén, brusle a tak. Táta je hodně akční, fakt je to nejlepší táta. Já jsem se k němu vždycky těšila, ty víkendy byly bezva. S mamkou jsme bydlely v baráku za městem, což je fajn, ale u táty na bytě se mi líbilo, protože jsme mohli chodit do města, na akce a tak. Nemuseli jsme vždycky čekat někde na autobus nebo se trmácet autem.
Teď vás zastavím právě u toho bydlení. Tatínek žil sám?
Dominika: Nějakou dobu ano. Pak jsem tam hodně potkávala Káju (smyšlené jméno pro ochranu soukromí – pozn. red.). Bylo mi řečeno, že Kája je tátův nejlepší kamarád a začali jsme hodně věcí podnikat ve třech. A to bylo taky skvělý. Kája má dvě neteře víceméně v mém věku, takže jsme třeba i stanovali, byli na dovolené a tak dále. Nikdy mi na tom nepřišlo nic podezřelého.
Maminka vám neřekla, že tatínek vídá muže na jiné než přátelské úrovni?
Dominika: Mamka se mnou o tátovi moc mluvit nikdy nechtěla. Vycítila jsem to a nikdy jsem to moc nezkoušela.
Petr: Tohle je do velké míry moje chyba. Chtěl jsem, aby dcera měla normální dětství. Ani jsem nevěděl, co tím vlastně myslím. Ale žádal jsem svou bývalou ženu, aby jí nic neříkala. A to mě taky mrzí, protože jsem vlastně způsobil, že dcera měla pocit, že s ní její maminka nechce o něčem mluvit. Ono celé je to špatně, když se na to podívám zpětně.
Kdy jste se dozvěděla, že Kája není tatínkův nejlepší kamarád?
Dominika: Táta mi to řekl, až když mi bylo sedmnáct! A to jsem si o to musela říct! (smích)
Petr: Je to tak. Já jsem to táhnul fakt dlouho s tou svojí pohádkou. A pak za mnou Domča přišla a říká: „Tati, nelži, já vím, že Kája tu nebydlí proto, že nemá na nájem!“ No a bylo.
Dominika: Smějeme se tomu. Ale je pravda, že mě to štvalo. Že má táta přítele, vím až od sedmnácti let, a přitom Káju znám od nějakých deseti. Mrzí mě, že si nemyslel, že bych ho podpořila.
Petr: Tady bych rád dodal, že hlavním úmyslem nebylo lhát. Já jsem vyrůstal v době, kdy se všechno drželo pod pokličkou. V hlavě se mi promítaly všechny možné scénáře včetně toho, že by se někdo třeba mohl dceři kvůli mně smát ve škole. To bych neunesl.
Nemohla jsem nezaznamenat tu informaci, že Kája bydlel s vámi. Jak se taková věc dětem vysvětluje, pokud má Kája být nejlepší kamarád?
Dominika: Táta mi řekl, že Kája nemá na nájem po nějaké složité domácí situaci, a tak se dohodli, že budou žít nějakou dobu spolu. A já to nerozporovala. Já tátovi věřila a přišlo mi to od něj moc hezké. I jsem to tak říkala kamarádkám. Byla jsem na něj hrdá, že takhle umí pomoct kamarádovi v nouzi. Mě taky vždycky učil, abych se uměla dělit. Nepřišlo mi to divné.
Petr: Nebudu lhát, bylo to náročné. Tvářili jsme se, že Kája bydlí v podstatě na gauči. Já vím, jak to zní. Úplně absurdně. Ale když máte dítě doma jen jednou za dva týdny, dá se to ustát.
Dominiko, upřímně, odkdy jste začala něco tušit?
Dominika: Jako malá jsem tátu vůbec nerozporovala. Protože je to táta. Tátové nelžou! Ale později, když mi bylo třeba třináct, jsem si začala říkat, že je to divné. A tak nějak od těch patnácti, kdy jsem sama začala některé věci kolem vztahů prožívat, mi to došlo. Ale nějak jsem vycítila, že bych se na to neměla ptát. Styděla jsem se, že mě to vůbec zajímá. Zdálo se to jako zakázané téma.
Petr: Tohle je část, která mě mrzí nejvíc. Že dcera neměla pocit, že se mnou může o něčem mluvit. To nesu špatně i takhle po letech. Tehdy, když to konečně otevřela, to bylo po nějaké hádce o klukovi, který se mi k ní nelíbil. A podotýkám, že jsem měl pravdu, ale tehdy to tady ta moje tvrdá krásná hlavička nechtěla slyšet…
Dominika: Věděla jsem, že prohrávám hádku, tak jsem vytáhla poslední kartu. No a ve finále to byl jeden z nejdivnějších, ale asi nejdůležitějších rozhovorů, co jsme kdy vedli.
Jak byste situaci řešili teď, kdybyste se mohli vrátit zpět do doby, kdy byla Domča na základce?
Dominika: Já bych to asi řekla dřív. Protože táta na mě nikdy nebyl zlý. Nevím, proč jsem se tak bála o tom začít. Svým způsobem je to i moje chyba.
Petr: Tvoje chyba to není žádným způsobem. Tohle jde celé na moji hlavu. Já bych určitě dneska dceři rád vysvětlil, jak to je. Přiměřeně věku bych jí prostě řekl, jak to cítím směrem ke Kájovi. Vždycky to byla chytrá a empatická bytost. Jen se samozřejmě pořád bojím, aby se jí lidi nesmáli za to, jakého má tátu a pořád nemám rád, když se mi někdo hrabe v soukromí. Toho se asi nezbavím.
Dominika: Lidi jsou na sebe zlí kvůli všemu. Vždycky si něco najdou. Ale nikdo se mi nikdy nesmál za rodinu. Nikdy. Ani tehdy ani teď mi nikdy nikdo nic ošklivého neřekl k tomu, že má můj táta přítele. A i kdyby ano, ať jdou někam!
