Dvojí život na Písecku: Muž, který tají rodině pravdu, se v rozhovoru svěřil, jak se u něj věci doopravdy mají
Známe se přes mého dobrého kamaráda, ale my dva jsme se nikdy neviděli. Vše, co o vás vím, je, že prý žijete dvojí život. To je docela náročné, ne? Co to obnáší? Jak to v praxi u vás vypadá?
Možná byste to do mě neřekla, ale už mi není pětadvacet. Mám za sebou třicítku a jak nerad přiznávám, i tu pětatřicítku brzy „složím“, a v jeden moment jsem si uvědomil, že musím žít podle svého, jinak se zblázním. Nešlo pořád jenom předstírat a tvářit se, že jsou věci jinak, než jsou.
Tak to vezmeme postupně. V čem přesně tkví rozdíl mezi těmito dvěma životy?
V mém soukromí. První „život“ je ten, který znají moji rodiče. Jaký jsem byl student, že jsem vždycky chtěl něco dokázat, že o sebe umím pečovat… A že chci vlastně žít po svém. Říkám jim, kam chodím, co dělám, s kým se vídám… Většina z toho ale bohužel není pravda.
Realita je taková, že kdybych jim řekl, že jsem na kluky, myslím, by mě vydědili a tátu by nejspíš i odvezla rychlá. Je hrozný rapl. Máme se rádi jako rodina, to jo, ale lidsky si moc nerozumíme. Táta je hodně vznětlivý, všechno soudí, na všechno má názor. Máma zase na druhé straně všechno hrozně přehání a potřebuje řešit.
V mém druhém „životě“ zase vystupuji jako někdo, kdo rodiče nemá a ani nemluvím o sestře – maximálně zmíním, že je to mezi námi komplikované. Vytvořil jsem si úplně jinou realitu. Většinu lidí si ani nevodím domů a trochu si upravuji, kde a jak bydlím, co dělám, a tak… Nechci, aby se mi tyhle moje dva světy protnuly, tak je potřeba oba chránit od příliš mnoha informací.
To musí být náročné i na zapamatování. Rodičům to není divné? Neptají se? Nehledají nesrovnalosti? Nenaléhají – jako někteří rodiče – na chomout, vnoučátka, a tak dále?
Naléhají, to víte, že naléhají. Ale už si zvykli, že mám jiné priority. Holky jsem jim přestal představovat už na střední. Berou to tak, že mám rád v tomhle odstup a mají slíbeno, že až to s nějakou bude opravdu vážné, tak tu jim ukážu.
To se může někdy stát?
Nespíš ne. (smích) Nicméně ten slib neříká nic o tom, že se to musí vyplnit. Oni jsou spokojení, že máme nějakou dohodu a sem tam vyzvídají, já jim pokaždé odpovím, že nikoho nemám nebo že jsem tu pravou ještě neobjevil, a jde se dál.
Vy bydlíte v místě, kde jste se narodil, respektive jen kousek od rodičů. Začnu trochu ze široka, ale hned asi bude jasné, proč se ptám: Čím to, že jste se nevydal někam dál? Třeba do jiného většího města, kde byste našel soukromí, nebo do zahraničí?
Máte pravdu, že jsem možná měl, když jsem byl mladší, někam vyrazit. Čím jsem starší, tím, mi přijde, hůř snáším změny. Mám rád svůj klid a pohodlí.
Od rodičů jsem dostal – stejně jako sestra – byt. Sestra se svou dcerou bydlí naproti mně. Rodiče ty byty kdysi koupili investičně, abychom měli kam jít, až budeme dospělí, a to se taky stalo. Jsou to jenom garsonky, ale mně to třeba úplně stačí. Mám doma všechno, co potřebuju, je to hezky upravená jednotka, žádný umakart nebo podobná zhova*ilost. Chlap, který žije sám, toho o moc víc nepotřebuje, si myslím.
Ptala jsem se především proto, že váš hlavní problém stojí na tom, že žijete svůj (řekněme více upřímný) život potajmu a rodičům vše zatajujete. Na to jste od sebe opravdu jen kousek, navíc ten byt je stále jejich…
To máte pravdu, ale já nemám tolik peněz, abych šel někam jen tak a začal od znova. Nájem se mi platit nechce, to je vyhazování peněz z oken. Takže to vidím tak, že odejdu, tak až budu mít naspořeno na něco svého.
V podstatě máte ale poměrně omezené možnosti, pokud naproti vám bydlí sestra a žijete v bytě, jenž patří rodičům, kteří bydlí pár minut pěšky… To musí být stresující, ne?
Je to taková kovbojka, no. Domů si nikoho vodit nemůžu a když, tak většinou sestře řeknu něco jako, že mě čeká pánská jízda, sraz s kámošema nebo něco podobného, aby se nedivila a nepustila si pusu na špacír. Tím, že ona je pro rodiče teď „to horší dítě“, protože je na dceru sama a nikdy nebyla vdaná, věřím, že by moc ráda na mě něco naprášila.
To nezní jako moc dospělý vztah dvou sourozenců…
Podle mě sourozenci nikdy nemají úplně dospělý vztah.
Bolí vás, jak se věci mají, nebo jste si v tom našel komfort?
Jasně, že mě to štve. Já rád věci zlehčuju, když mě něco trápí, takže na tohle téma dělám vtípky, ale uvnitř mě štve, že si nemůžu dělat, co chci.
Co by se stalo, kdyby rodiče přišli na pravdu?
To by bylo hodně zlé. Jak říkám, nejspíš by mě vydědili, vykopli z bytu, odstřihli od financí…
Od financí?
V covidu jsem přišel o práci, takže teď ještě hledám. Jsem na nich poměrně dost závislý, protože doba je zlá. Práce prostě není nebo není taková, která by odpovídala mojí kvalifikaci a preferencím. Nechci moc dojíždět, nemám řidičák, nechci dělat v prašném prostředí, protože mi to nedělá dobře na dýchání, oči ani pleť. Hned se osypu a pak abych ty peníze hned zase sypal do kosmetiky. Nechci se ani někde pachtit za minimálku. Takže teď mám takovou přestávku a hledám.
Když se vrátím zpátky: Kdy jste si uvědomil, že jste gay?
Na střední. S holkama mi to šlo, ale nebavilo mě to.
Rodičům jste ani nenaznačil?
Naznačil, ale řekl jsem, že mluvím o spolužákovi. Když jsem viděl reakci, věděl jsem, že jim to o sobě nikdy neřeknu.
Slyšela jsem, že jste nedávno přišel o lásku, o vážnější vztah… Co se stalo, smím-li to vědět?
Ano. Byli jsme spolu asi třičtvrtě roku a rozpadlo se nám to. Bohužel bývalý přítel chtěl ke mně chodit častěji, mít klíče, chtěl, abychom chodili po městě třeba za ruku, abychom se někdy někam vyfotili… Vyčítal mi, že nikde nevisí u mě doma jeho fotka, že ho mám v telefonu uloženého prostě pod jeho jménem a příjmením… Byl hodně na takové ty důkazy lásky ve formě ukazování se, a to mi nešlo.
Rozešel jste se s ním?
On mě odkopl, že prý tohle nemá zapotřebí. Já chápu, že to je složitější, ale myslím, že to přeháněl. Každopádně mě to hodně zasáhlo. Nemohl jsem spát, jíst, bylo mi špatně, brečel jsem… V tu dobu toho na mě bylo opravdu moc. Všechno mě to užíralo a ničilo. Všechny ty lži. Já rodiče vlastně záměrně balamutím, ale jinak to prostě nejde. Jsem v tomhle stavu zaseknutý a nevím, jak z toho ven. Nejde to. Není jiná možnost.
