„Boží trest čekám každým dnem,“ konstatuje mladík, kterého odsoudila rodina. „Ani počasí pro nás není bezpečné téma,“ dodává

Napsal jste mi, že se cítíte na světě sám. Přitom ovšem bydlíte v domě rodičů. Jak to tedy mám přesně chápat? Jde spíše o vnitřní samotu?

Rád bych jenom ujasnil, že nebydlím s rodiči. Máme dvougenerační dům. Když babička zemřela, naši odmítli její část pronajmout někomu cizímu. Máme společnou zahradu, je tam hodně vzpomínek… To prostě nepřipadalo v úvahu. Tak tam bydlím já. A normálně si všechno platím. To je první věc.

Co se týká té samoty, tak ano, mám dojem, že jsem sám, protože s rodiči aktuálně nejsem schopný komunikovat nejspíš na žádné úrovni. A zároveň jsem hodně omezený v tom, s kým a kdy se vídám mimo rodinu.

Když to teď já rozeberu na dvě části, začnu tím, že se zeptám, co znamená, že jste omezen v tom, s kým a kdy se vídáte?

Já jsem kdysi udělal nějaké chyby. Bylo jich dost, to uznávám. Ale to se tady bavíme o finančních rozhodnutích, ne o nějakých trestných činech nebo něčem takovém. Prostě jsem byl mladej a blbej, když to shrnu. Tahle rozhodnutí splácím dodnes. Jelikož mi na to zaplacení dali rodiče, splácím to jim. Abych byl schopen všechno uplatit, tak mám dvě brigády, obě dvě v Praze a dojíždím. Takže toho času moc není. A zároveň naši opravdu hodně hlídají to, kdo se u nás objeví.

Jakože vám omezují návštěvy? Jste přeci dospělý…

Jsem dospělý, ale bohužel je tu ten problém, že dům je jejich. Mamka má od mého patra klíče, všichni tam chodí, jak chtějí. Reálně tedy mají dokonalý přehled a nechtějí, aby ke mně chodili lidi, kteří se jim nelíbí. A to je většina těch, které bych chtěl vidět já.

To musí být nesmírně náročné. Jak taková komunikace probíhá? Neskřípe to natolik, že to zavání nějakým emočním výbuchem?

U nás to bouchá pořád. Problém je, že se nemůžu odstěhovat. Nemůžu si to teď dovolit. Nechci, aby se moje návštěvy dostávaly do konfliktů s rodiči, stydím se, takže ustupuji. Nic jiného mi nezbývá.

Více v Galerii

Zdroje: iStock

To se asi dostáváme i k té druhé části mojí otázky: S rodiči tedy nekomunikujete. Jak se tohle stalo? Vždycky jste měli náročné vztahy?

Naše rodina je celá rozbitá. Bratr s námi třeba nekomunikuje vůbec. Respektive se mnou. On bydlí v Německu a když přijede, sotva mě pozdraví. Vadí mu, že bydlím v bytě po babičce, když on „nedostal nic“. Ale já taky nic nedostal. Jen tam přechodně bydlím a normálně platím energie a všechno. Není to můj byt. Nikdo mi ho nepřepsal.

A co se týká rodičů? Jak probíhá taková vaše běžná komunikace?

Tam je to od doby, co jsem byl na střední, na nic. Když mi bylo šestnáct, řekl jsem jim, že jsem na kluky. A to byl oheň na střeše. Naši jsou věřící. Ne že by chodili každou neděli do kostela, ale jako děti nás naučili nějaké modlitbičky před spaním a takové věci. Nad dveřmi do kuchyně visí obrázek z Vatikánu s papežem a všechno dobré, co se stane, je přičítáno Bohu. No a když se něco nepovede, je to podle rodičů trest – většinou kvůli mně.

Rodiče vám říkají, že špatné události jsou trestem za to, jak se chováte?

Zjednodušeně ano. Že třeba táta má špatné srdce proto, jak ho trápím. Když se mi rozbilo auto a nemohl jsem do práce, bylo to prý znamení, že jsem moc rozhazovačný a mám jezdit vlakem. Když vloni při bouřce křuplo okno kvůli větvi třešně, hned to bylo Boží znamení, protože šlo o moje okno a Bůh se na mě tou bouřkou zlobil. Když s nimi v něčem nesouhlasím, hned mám na stole, že se to proti mně obrátí a ať si počkám, co přijde. Je to pořád dokola. Ani to nedává smysl.

I bouře je u vás doma považována za následek vašich činů?

Nejen činů, i toho, že vůbec jsem. U nás, když si sedneme večer u stolu, není bezpečné téma ani to počasí. Rodiče si vždycky najdou důvod, proč mě kritizovat. Přitom já už nedělám doslova nic. Jenom jezdím do práce. A pak si večer pustím Netflix. Přítele nemám, v baru jsem jednou za čas, a ještě tajně. Už fakt nevím, jak se těm sporům vyhnout.

Rodiče jsou primárně pověrčiví nebo věřící?

Asi obojí, já v tom moc rozdíl nevidím.

Vedli i vás k víře?

Jako malý jsem musel říkat modlitbičky před spaním. Ani jsem jim nerozuměl, drmolil jsem to jako básničku a věřím, že bratr to má stejně, i když se teď tváří, že snědl veškerou moudrost. Když jsem rodičům řekl, že jsem na kluky, vzali mě do kostela ke knězi. To bylo hrozně ponižující. Nechtěl jsem s ním mluvit. Nikdy jsme pravidelně do kostela nechodili a najednou mě tam nutili chodit každou chvíli. Čím víc mě k tomu tlačili, tím víc jsem to nasnášel.

Věříte v Boha?

Dřív jsem věřil. Jako dítě věříte rodičům, když vám něco řeknou jako fakt. Mně řekli, že nás Bůh přímo sleduje. Tak jsem se snažil chovat dobře. Ty pitomé modlitbičky jsem říkal i když mě nikdo neposlouchal, protože jsem si zvykl, že se to večer musí. Bál jsem se, co by se stalo, kdybych vynechal.

Teď už nevěříte?

Teď nevím, ale vím, že pokud Bůh je a chová se tak, jak říkají moji rodiče, nechci ho uznávat. Zjevně nejsem jeho oblíbenec, tak proč bych já měl být jeho fanoušek.

To říkáte dost nazlobeně a možná malinko sarkasticky… Je pro vás to téma hodně ožehavé?

Když jako dítě vyrůstáte v tom, že Bůh všechno vidí a trestá zlé lidi – ve zkratce – a pak se dozvíte, že vás potrestá, i když jste nic neprovedli… Bral jsem to jako velkou zradu. Jsem gay, ne vrah.

Takže byste i připustil boží existenci, avšak vnímáte Boha teď jinak?

V tomhle jsem hodně na vážkách a sám to nemám pořádně rozmyšlené a zpracované. Nevím, co si mám myslet. Každopádně boží trest čekám každou chvíli! (smích)

Smějete se, ale nezdáte se mi opravdu pobavený… Je v tom „vtipu“ hodně bolesti?

Pro naše jsem jednoduše ztracený a neschopný. Syn, který se o sebe ani nepostará. V pětadvaceti nemám své bydlení, nemám práci na plný úvazek, jak je zvyklá starší generace, nemám přítelkyni – což je u mě problém na více úrovních. Mám dluhy… Prostě jsem ztracený případ. Já to na nich vidím a dávají mi to dost najevo.

Ano, vysekali mě tehdy z toho dluhu a nechávají mě bydlet v baráku, ale právě proto si myslí, že mají větší právo mě kritizovat. Vůbec nikdo si mě doma neváží. Neustále poslouchám další a další důvody, proč nebýt gay a proč být úplně jiný, než jsem. Rýpou do mě a nedají si pokoj. Myslí si, že mě tím změní, že si uvědomím, že vlastně gay, a ještě neschopný být nechci. Fakt nevím, čeho si myslí, že dosáhnou, ale jsem z toho zoufalý. Nevím, jak se s nimi bavit, když nemůžeme ani dvacet minut mluvit o tom, že je dneska slunečno a pak si jít každý po svém. Prostě to nejde.

Je největší problém v té finanční stránce? Nebo je to spíš o vaší sexuální orientaci?

Všechno je špatně, ale finance se můžou spravit. To, že jsem na kluky, se nezmění.