Víme, kdo vám hází vidle do plnění novoročních předsevzetí – váš vnitřní kritik. Kdo to je a jak ho poslat do háje?
Historie novoročních předsevzetí je poměrně dlouhá. S touto praxí údajně začali cca před 4 tisíci lety staří Babyloňané. A samozřejmě, že ve své základní podstatě je touha změnit se (nebo nějaké své zažité zvyky) k lepšímu nepochybně skvělá a chvályhodná. To by nám ale do naší snahy nesměl „házet vidle“ náš vnitřní kritik. Ano, máme ho všichni – je to ten „našeptávač“, který nás nejprve ponouká k tomu, abychom v odhodlání polevili, a následně nám naservíruje pocit kompletního selhání na stříbrném podnose.
Kdo je „vnitřní kritik“?
Vnitřní kritik je ten tichý hlas v naší hlavě, který nám neustále opakuje důvody, proč nejsme dost dobří. Jedná se vlastně o sebekritický vnitřní hlas, který nás vytrvale soudí – a asi nikoho nepřekvapí, že související negativní pocity a emoce se následně stávají masivním zdrojem stresu a sebesabotáže. A jelikož vnitřní kritik je i tématem pro psychology, není divu, že odborníci jeho „zrod“ spojují s obdobím dětství. „Vnitřní kritik vzniká v dětství, když si snažíme udržet pocit bezpečí a jistoty. Když se zamyslíte nad tím, jak rodiče učí děti, aby se vyhýbaly nebezpečným situacím, mluví na ně drsně, výstražně a snaží se je vlastně vyděsit,“ popisuje tedy psychoterapeutka Jane Shure s tím, že přesně totéž následně dělá i náš vnitřní kritik. Ten nám tedy následně našeptává, že jsme tlustí, oškliví, hloupí, nikdo nás nemá rád a mnoho dalšího.
Zdroj: Giphy
Na druhou stranu – a to se musí vnitřnímu kritikovi nechat – jeho úmysly jsou ve své podstatě dobré, snaží se nás chránit, byť se to na první pohled nezdá. Tím, že poukazuje na naše nedokonalosti, se v nás pokouší utvářet dostatek nepohodlí a strachu k tomu, abychom buď získali motivaci se zdokonalit, nebo abychom se něčemu raději rovnou vyhnuli a unikli neúspěchu. A přesně tenhle vnitřní kritik je také tím, kdo se snaží sabotovat naše odhodlání k dodržení novoročních předsevzetí, ať už jsou jakákoliv. Čím to? Obvykle všechna novoroční předsevzetí míří mimo naši komfortní zónu a směrem k určité nejistotě – a to se vnitřnímu kritikovi nelíbí. A tak naši mysl naplní celou řadou kreativních pochybností, aby nás uchránil od prožívání potenciálního zklamání, když věci nepůjdou dle očekávání.
I když tedy pár týdnů skutečně vydržíme ráno běhat, dokážeme jíst zdravěji nebo odložíme cigaretu, nakonec se ON ozve. A bude nám našeptávat, že bychom si mohli po takovém výkonu dát na den či dva pauzu. Jakmile to uděláme, právě tehdy nastane kritikova pravá chvíle – a hlavou se nám rozezní, že nemáme vůli, že jsme zase selhali a že žádné odhodlání vlastně stejně nemá smysl (je těžké vidět za něčím takovým „dobrý úmysl“, že? Přesto je to opět onen mechanismus ochrany před selháním, byť vlastně k selhání vede). Tím jediným smysluplným a přínosným předsevzetím tedy je tohoto kritika umlčet. Jak na to?
Dejte vnitřnímu kritikovi sbohem!
Vnitřní kritik je všudypřítomný a bohužel nelze čekat, že by úplně zmizel. Přesto však lze dojít alespoň do stavu, kdy se do tohoto vnitřního hlasu vloudí soucit a laskavost – a díky tomu je možné se od hlasu kritika distancovat a efektivně se bránit jeho negativním a odsuzujícím zprávám. „I když může být vnitřní kritik silný, lze jej zmírnit. Možná nezmizí úplně, ale je možné naučit se strategie, jak jeho destruktivní sílu zmírnit,“ potvrzuje Shure.
V prvé řadě by se tedy každý, kdo se s hlasem vnitřního kritika potýká, měl učit laskavosti a empatii k sobě samému – a měl by být k sobě soucitný podobně, jako je k druhým. V řadě druhé je třeba jednoduše kritický hlas přijmout – vnitřní dialog totiž vedeme všichni, díky němu si třídíme myšlenky, ale následně i usměrňujeme chování. Vzhledem k tomu, že to s námi vnitřní kritik v základu myslí dobře, nemá smysl jej zcela zatracovat – ale určitě je vhodné pokusit se nad tím, co nám říká, zamyslet. Buď je jeho hlas zcela zavádějící (a pak je namístě naučit se na něj adekvátně reagovat – např. na myšlenku, že jsme prostě „pitomci“, stojí za to někam si viditelně napsat něco ve smyslu, že občas se nám nedaří, ale přesto jsme v mnoha ohledech schopní a kompetentní apod.), nebo naopak poukazuje na reálný problém, a pak určitě není od věci zkusit se nad ním kriticky zamyslet. Aby byl ale vnitřní kritik obecně snesitelnější, odborníci doporučují pokusit se představit si jej jako nějakou kreslenou nebo fiktivní postavu. Údajně by se mělo jednat o postavu, která se sama chová nekompetentně a jejíž hlas je směšný nebo hloupý. Díky tomu tento kritický hlas pozbyde na váze.
Vždy je také třeba mít na mysli, že hlas vnitřního kritika je vlastně mechanismem přežití, který může sloužit k identifikaci možných hrozeb, stejně tak může být nápomocen při vyhýbání se ostudě či selhání. Ve výsledku tedy může být i motorem k posunu vpřed a dosažení úspěchu. Chcete-li ale, aby vaše novoroční předsevzetí stejně jako každý rok neskončila zapomenuta v propadlišti dějin, určitě se na tento „hlas“ ve vaší hlavě zaměřte. Pokud se s ním naučíte vést smysluplný dialog, máte půlku úspěchu v kapse.
