Modelka Péťa Nitka: Život trans lidí je strašně těžký, měla jsem štěstí na vzhled i rodinu
V rozhovoru pro LUI otevřená Péta mluví bez rozpaků o bolesti související se změnou pohlaví, o penisu i orgasmu nebo o nedávné svatbě s pákistánským manželem.
Péťo, předpokládám, že jste jako malá nebyla spokojená sama se sebou, protože jste byla v jiném těle, že?
Ano. Přesně tak to bylo.
Kromě toho jste měla idylické dětství?
Měla. Moje rodiče se rozvedli, když mi bylo pět, ale bylo to v přátelském duchu. Nebyla tam dramata a hádky. Vyrůstala jsem s mamkou a ta mi dopřála strašně pěkné dětství. Taky už jsem jí v pěti letech kradla make-up a chodila jsem do školky pomalu namalovaná, takže věděla už dopředu. Dopřála mi veškerý komfort ve svobodě.
Když narážím na příběhy jiných holek, které se narodily v klučičím těle, tak jste měla obrovské štěstí. Dodnes to spousta rodičů těžce nedává.
Přesně tak. Moc si toho vážím. Když jsem byla před pár lety hodně v médiích, dostávala jsem strašně moc zpráv od lidí jako jsem já. A často to byly úplně hororové příběhy. Jsem opravdu vděčná za to, že jsem to měla takhle jednoduché. Ať už co se týče vzhledu, okolí a podobně.
Cítíte se vůbec jako součást transgender komunity?
Nejsem v žádné komunitě, jsem Péťa, nebavím se cíleně s trans lidmi, nebo jenom s netrans. Bavím se všemi, kteří jsou fajn. Určitě nechodím na pochody s trans společností a nemávám tam s transgender vlajkou. Ne, že bych se od nich chtěla distancovat, ale nechci být v jakékoli komunitě.
TĚŽKÝ ÚDĚL TRANS LIDÍ
Hodně často slyšíte chválu, že by člověk ani nepoznal, že jste dřív byla muž. Sám jsem se toho dopustil. Je to ale vůbec lichotka, nebo se to dá brát i jako ponižující vůči těm, které neměly takové štěstí a nevypadají úplně jako „klasické“ holky? Za to přece nemohou.
Přesně tak. Změna pohlaví je fakt peklo. Když máte třeba dva metry, jste velký chlap s obrovskými rameny, pak začnete nosit paruku, lidé se vám smějí po ulicích… Naštěstí jsem to sama nezažila, ale dokážu se vžít do toho, že takoví lidé to musí mít těžké. Proto, když mi někdo podobný napíše na Instagram, klidně si s ním zavolám, aby si o tom se mnou mohl popovídat. Rozumím tomu, že to není vůbec snadné.
SVATBA
Nedávno proběhlo médii, že jste se vdala za pákistánského podnikatele Harise Khana, kterého živí obnovitelné zdroje. A prý v Dubaji. Vysvětlete mi, jak to tam funguje. Vždyť je to muslimská země. To nebyl problém se svatbou?
Tam o mně nikdo nevěděl, kdo jsem. Pro tamní úřady si žena brala muže. Ten to samozřejmě ví, ví to taky pár mých přátel. Těch tam mám hodně, některým jsem to řekla. Ale jinak to nemám nikde napsané, ani na čele, ani v občance.
Už chápu. Takže kdybyste řekla: jsem bývalý kluk, tak to neproběhne?
Nevím. O Dubaji jsem taky původně měla jinou představu. Myslela jsem si, že když to tam nějakému Arabovi řeknu, že uteče, nebo mě zabije, ukamenuje. Přitom mám i arabské kamarády, muslimy, ti to ví, protože moje jméno si stačí napsat do Googlu a hned to vyjede, a oni to vůbec neřeší. Tak Péťa má takovou minulost, OK, jdeme dál.
Chová se k vám manžel jako k princezně? Je galantní?
Určitě. Jsem velice spokojená. Kdykoli něco potřebuju, je první člověk, který mi pomůže. A já se snažím být i jemu oporou.
A jak vnímá vaši minulost?
Ví o ní, respektuje ji, respektive se tím vůbec nezaobírá. Bavili jsme se o tom jen pět minut, když jsme se seznámili, přijal to a dobrý. Já zase neřeším to, že se chodí šestkrát denně modlit. Nezatěžujeme se tím navzájem.
Takže jste to na něj takříkajíc vybalila hned na první schůzce, abyste se případně nezdržovala s neperspektivním mužem?
Ve skutečnosti to bylo tak, že jsem mu to vůbec neřekla. Na prvním rande jsme se o tom nebavili, na druhou schůzku sám přišel s tím, že to už ví. Asi si to někde přečetl. Ptal se, jestli je to pravda, já mu to potvrdila a už jsme se o tom nikdy nebavili.
Nedávno jste říkala, že kdyby váš manžel nepoznal, že jste bývala kluk, že by byl ťululum. Já o tom, přiznám se, moc nevím, ale žiju v představě, že dnešní plastická chirurgie umí úplné zázraky…
Myslela jsem to úplně jinak: že kdyby si to nenašel na internetu, tak by byl bambula. Kdybych ale nebyla mediálně známá, nepozná to dodneška. Nikdo to nepozná. Vizuálně je to úplně stejné.
Plánujete ho představit rodičům?
Chceme spolu přijet do Česka v lednu, tak je seznámím.
- - -
Historie transexuality v ČR
Zatímco někteří lidé vnímají řešení transgender problémů jako manýr zhýčkané, shnilé a dekadentní západní společnosti, dějiny hovoří jinak. Objevuje se už ve starověku.
A u nás? Je to paradox, ale komunistické Československo mělo jednu z nejprogresivnějších legislativ na světě už v politicky tvrdých padesátých letech minulého století. „Po splnění přesně daných podmínek – dokonce umožňovala tranzici (tedy změnu pohlaví),“ uvádí Český rozhlas Vltava. Více o tom v podcastu Transistorie.
- - -
SVŮJ PENIS NENÁVIDĚLA
Říká se, že trans holky mívají velkou smůlu v lásce. Jak to bylo u vás?
Víceméně jsem vždycky měla štěstí na slušné kluky, s úplným idiotem jsem po operaci v roce 2018 nerandila. Dnes si vlastně říkám, že všichni moji ex byli vlastně strašně fajn.
Ke své změně pohlaví jste už dřív uvedla, že to je příšerná bolest, jako porod šesterčat. Co by kdyby, ale šla byste do toho po své zkušenosti znovu?
Určitě. Vůbec si dnes už nedokážu představit, že bych měla znovu penis.
Měla jste k němu úplně tradiční nenávist?
Přesně tak. Ignorovala jsem ho, vůbec jsem nechtěla vědět, že to tam je, a když jsem po operaci zjistila, co mám mezi nohama, teda to, co tam mám teď, tak jsem byla velice spokojená. Konečně jsem to já.
Spousta gayů se navzájem nesnáší. Poznala jste tohle i mezi transgender holkami, kluky?
Co jsem vypozorovala, v dnešní době se trans holky mezi sebou hodně soudí na základě vzhledu. Jak se jim povedla operace, jak se podařil obličej a podobně. Když je nějaká z nich hezčí, tak ji „nemáme rádi“. To je všechno, co o tom vím. Já to tak ale nemám. Lidi soudím podle jiných kritérií.
V modelingu jste zášť a naschvály poznala?
Nikdy. Jsem dost pozitivní osoba a mám pocit, že do svého života přitahuji taky pozitivní okolí. Všichni jsou na mě hodní. Nikdy jsem nezažila terorizování a podobně.
MÝTY O ORGASMU
Můžu zabrousit do intimnějších oblastí? Dokázala bys mi jako úplnému zabedněnci popsat, jak dnes, když jste krásná slečna, prožíváte sex? Pohlavní orgány, jestli to dobře chápu, nejsou úplně stejné…
Je to stejné. S vagínou jsem se nenarodila, ale co prožívám během milování, to je naprosto super. Jestli to takhle prožívají všechny ženy, měly by být všechny happy jako grepy.
Takže máte ženský orgasmus?
Ženy mají dva druhy orgasmu. Vnější a vnitřní. A já můžu dosáhnout obojího a je to super. Fakt přicházíte o hodně. Myslím si, že byste určitě měl zvážit změnu pohlaví, protože takový orgasmus, jaký potom budete mít, za to určitě stojí. (směje se)
Kdo je u vás doma náruživější? Nepřipadáte mi, že byste byla typ ženy, která by všechno nechala jen na chlapovi.
Oba jsme náruživí. Tak jsem to měla vždycky.
ČEŠI SI POŘÁD STĚŽUJÍ
Na jaře jste se přestěhovala do Dubaje. Co vás k tomu vedlo?
Modeling jsem teď už strašně dlouho nedělala. Naposledy jsem měla velké zakázky v Japonsku v roce 2020. Tam jsem žila nějakou dobu a poznala jsem tam jednoho člověka, který má společnost vyrábějící solární panely. Pak jsem s bývalým přítelem žila asi rok ve Švýcarsku, než došlo k docela dramatickému rozchodu. A v té době mi ten člověk z Japonska zavolal, že by potřeboval někoho do Dubaje, kdo by tam vedl pobočku jeho firmy. Řekla jsem si, že změním lokalitu, všechno a šla do toho.
Takže modeling už je úplně pasé?
Shodou okolností jsem právě teď dostala nějaké pracovní nabídky v Dubaji. Doteď jsem si v modelingu splnila úplně všechno, co jsem chtěla, takže jsem počítala s tím, že už budu pracovat víc mozkem než tělem. Asi se teď k tomu na chvíli vrátím. jinak jsem už ale manažerka.
Když jste v solárním byznysu jako manžel, asi je už jasné, jak jste se poznali.
Ano, taky má společnost na solární energie. Potkali jsme se během pracovních záležitostí.
Procestovala jste svět, takže můžete porovnávat: Co vám v cizině chybí z domova?
V Dubaji mi nejvíc chybí příroda a déšť. Strašně mám ráda bouřky, tam jsem za deset měsíců zažila jedinkrát, že by pršelo. Život v poušti není úplně pro mě. Chybí mi taky samozřejmě mamča, rodina. Teď jsem tu na dva a půl týdne na Vánoce, často se vracím.
A co vám nechybí z české povahy?
Vzhledem k tomu, že posledních sedm let jsem víc v zahraničí než v Česku, tak vím, jak se žije jinde. Spousta našich si neustále stěžuje na to, jak je v Česku špatně. Musím říct, že proti tomu, co je jinde, se ale máme ve skutečnosti skvěle. Teď je tu krize, máme drahé energie, ale pořád se tu sakra žije strašně dobře.
Když mám zlomený zub, vím, že mi ho stomatolog zaplombuje zdarma. V Dubaji si Ind nebo Pákistánec musí vybrat, jestli půjde k zubaři nebo bude jíst. Je to drahé. V Česku jsou stále jistoty. I když se člověk dostane na ulici, pořád má různé možnosti, kde se o něj postarají, stát má záchranné sítě. Když se dostanete na ulici v Jižní Africe, jste už napořád v řiti.
V Česku je ve skutečnosti moc fajn, dost mi proto vadí, že si Češi pořád na něco stěžují. Daří se nám přitom pořád dobře. Nemáme války, nezažíváme žádné velké tragédie. Žije se nám tu skvěle, akorát ti, kteří nevytáhnou paty z domu, necestují, tak to nemají s čím porovnat.
