Před sebevražednými myšlenkami jí zachránil bratra pokrokový kněz. Mladý gay se bál rodiny, komunity i pekla
Psala jste mi, že o orientaci vašeho bratra nyní víte sedm let. Stále je to pro vás ale citlivé téma. Proč, po takové době od coming outu?
Pro nás je celé to období a téma náročné, protože jsme se všichni museli podívat do zrcadla a zamyslet se, jestli jsme dobrá rodina. To člověkem docela otřese. Tehdy se nám – nebo tedy alespoň mně a věřím, že i rodičům – úplně rozpadlo všechno, v co jsme věřili.
Co máte na mysli? Hovoříme o víře v Boha?
Spíš o víře v to, že jsme byli opravdu dobrá rodina, která se podporuje. Já jsem vyrůstala v domnění, že ať se stane cokoli, rodiče budou na mojí straně a pomůžou mi. Zároveň jsem měla stejnou jistotu v našich rodinných přátelích. Navíc jsem věděla, že já osobně se nikdy nedopustím ničeho, co je špatné nebo co se nemá. Byla jsem vzorné dítě a můj brácha taky. Opravdu jsme byli klidná, spořádaná rodina. Nosili jsme domů jedničky-dvojky. Víkendy jsme trávili většinou s rodinnými přáteli a širší rodinou. V rámci naší komunity, se kterou se scházíme i na mších a farních aktivitách, jsme opravdu soudržní.
Tohle všechno bylo před těmi sedmi lety nějak nabouráno?
Ale jinak, než možná teď předpokládáte. Ono samozřejmě homosexualita nebo obecně třeba styk před svatbou, to je něco, co asi tušíte, že u nás není běžné. Já třeba jsem měla opravdu první zkušenost s manželem a cítím, že je to tak správně. Ale čím jsem dospělejší, tím víc vidím, že lidé mají různé cesty. Hlavně můj brácha mě toho hodně naučil. On – stejně jako já – vyrůstal v tom, že je hodný, slušný a že jde správnou cestou. Chodili jsme na gymnázium, já tehdy už i na vysokou. A pak najednou to přišlo. Mrzí mě, že jsem u toho nebyla – byla jsem v Praze na koleji, když mi naši volali, že brácha je v nemocnici. Pokusil se tehdy o sebevraždu, což jsme nikdo nechápali. Otřáslo to našim světem. Hrozně moc jsme se o něj báli.
Přišlo to zničehonic? Nebyly tam žádné varovné signály?
Nic! Opravdu nic! Brácha byl jen poslední rok-dva náchylnější na nemoci, to je to jediné, co jsme si tak nějak zpětně uvědomili, ale jestli to má s tím co dělat, to nevím.
Vím, že se z toho dostal. Říkala jste mi totiž před rozhovorem, jak nyní žije. To jsem moc ráda. Tehdy ale ten rozjezd asi nebyl úplně snadný…
To nebyl. Brácha s námi nějakou dobu nemluvil. Jako kdyby se vypnul. Doktoři mu dali antidepresiva, nechali si ho na pozorování. To samo o sobě pro nás byl velký šok. U nás v rodině nikdy nikdo antidepresiva nebral. Když se něco dělo, vyřešili jsme to. Na léky na hlavu jsme nevěřili. Ale když jsme viděli, v jakém stavu brácha je a že mu to skutečně pomohlo, tak bylo vidět, jak i rodiče změnili názor. Ještěže tyhle léky už existují, protože si opravdu myslím, že to bráchu vyhrabalo z nejhoršího.
Když se dal do kupy, přišla nějaká hluboká diskuze?
Ani ne. My o tom vlastně doteď nemluvili. Za tu dobu, co se dával do pořádku, jsem já s rodiči toho řešila hodně. Probírali jsme to horem spodem, ptali jsme se v okolí. Jeho kamarádka ze školy nám prozradila, že brácha má nějaké trable s láskou. Mysleli jsme si, že opravdu hloupě řešil zlomené srdíčko, ale ukázalo se, že se zakoukal do spolužáka. Domů jsme tehdy od té kamarádky jeli úplně tichým autem. Vůbec jsme nevěděli, co říct. Vím, že si rodiče říkali totéž, co já – tedy že nám asi brácha tohle tajil schválně a že ho to muselo hodně trápit. I když naši vždycky měli dost striktní názory – a já popravdě taky, protože jsem v tom vyrůstala –, tohle bylo jiné. Nebyla to teorie. Šlo o bráchu.
Poté, co se dostal z nemocnice, jste tedy už téma sebevraždy neotevřeli?
Nikdo nevěděl jak. Mluvili jsme o všem jiném, bylo to někdy až dost trapné, jak jsme zkoušeli být falešně veselí a povídat si o hloupostech. Bylo v tom hodně nervozity. Myslím, že naši ani nevědí, jak o těchto věcech mluvit. Nicméně prostě jsme to přijali. Brácha teď žije v Praze a už k nám i jednoho přítele přivedl. Teď teda spolu už nejsou, ale představil nám ho.
Asi nešlo o onoho spolužáka ze střední, že?
Ne, ten tehdy, co jsem pochopila, byl na holky. To bylo úplně mimo – taková platonická láska.
Takže ke coming outu vlastně nikdy nedošlo? Spíš jste se dozvěděli pravdu okolo a všichni jste přistoupili na to, jak to je a víc jste to neotevírali?
Ani to otevírat nechceme. Mě mrzí, že se brácha nesvěřil a řešil to takhle hloupě, ale chápu ho. Tohle byl pro nás takový šok, který pozměnil všechno, co jsme měli zajeto, že bychom to dopředu nikdy netipli. Před deseti lety by vám táta řekl, že homosexualita je hřích a že o tom nechce ani mluvit. To slovo dodnes nikdy nevyslovil. Máma se stydí i když se mluví o jakékoli intimitě – včetně té manželské. A já popravdě taky nevím, jak tohle téma začínat. Nechci bráchovi ublížit a ani se v tom nechci rýpat.
Měl nebo má s kým o tom brácha mluvit?
Tehdy za ním do nemocnice chodil i náš kněz, který je taky vlastně rodinný přítel. Zaslechla jsem něco málo z toho, co si s bráchou povídali. Vím, že se brácha bál toho, že ho v rodině odsoudíme, že ho už komunita přátel nebude brát jako dřív a taky se bál, že skončí v pekle. Byl z toho hotový. Naštěstí náš kněz je v tomhle řekněme pokrokový. Vysvětlil mu, že lidské skutky jsou dobré nebo špatné na základě volby a že pořád je dobrým člověkem. Že si s sebou nese těžké břímě, ale ukončení života určitě není řešením. Jsem moc ráda, že mu takhle pomohl. Je to už sedm let a pořád je to pro nás jako včera, ale aspoň vím, že brácha žije normálně. Asi stále má nějaké potíže sám se sebou, je to logické vzhledem k tomu, že i on věří ve stejné věci jako naši rodiče a teď se mu do toho míchají jeho vlastní potřeby, ale alespoň je tady – mezi námi.
