Z životního krachu vytvořil úspěšný kulinářský projekt. Kuchař s přezdívkou Orny se nikdy nevzdal a dnes nelituje jediného činu
Bez vaření by nemohl být a znamená pro něj život. Jeho talíře jsou plné barev, vůní a jedinečných kombinací. A jak on sám o sobě říká, nerad napodobuje recepty ostatních kolegů. Raději si vymyslí vlastní recepturu a jde svou cestou. Stejně jako jeho kuchyně, tak i jeho životní cesta je nevšední.
Ty jsi vyučený kuchař?
Já jsem vyučený kuchař-číšník. Ale vaření mě v těch patnácti letech vůbec nebavilo. Přijít ráno do smradlavé kuchyně, a ještě k tomu bez oken, kde je cítit cibule a základy jídel, tak to je nic moc. Nesnášel jsem to. Takže jsem dlouhou dobu lítal po place. Myslel jsem si, že budu světový a že si udělám nástavbu, ale v těch náctiletých letech byli pro mě zajímavější i ptáci v parku, než český jazyk a matematika. Takže mám jen učňovský list a maturitu jsem nedodělal.
Po škole jsi tedy šel kam?
Pár let jsem jen pobíhal po place. A pak jsem si řekl, že bych si chtěl otevřít svou restauraci, kde si budu vařit. Ale byl jsem na to moc mladý, a tak to byla spíše jedna velká párty.
Takže tvůj podnik nedopadl?
Když na to koukám s odstupem času, tak jsem měl udělat všechno úplně jinak. Chtěl jsem, aby to byla taková „hogo fogo“ restaurace. Až bych řekl „pražská“ restaurace za normální ceny. Ale nechytlo se to. Neměl jsem zkušenosti. Ale snažil jsem se, dal jsem do toho spoustu peněz, aby to bylo hezké. Měla to být prostě hospůdka na vesnici, kam budou lidé chodit na dobré jídlo a pivo. Každopádně jsem se spálil. Na té vesnici tenkrát chtěli hlavně točené pivo, párek a Coca-Colu. Došlo to až do té fáze, že jsem tam seděl zalezlý v kuchyni za lednicí, a nechtěl jsem nikoho vidět. Po dvou letech jsem zkrachoval. Uvědomil jsem si tenkrát, že bude lepší jít o dům dál.
Dalo ti to něco pozitivního?
Nechal jsem tam opravdu spoustu peněz. Ale lidsky to byla velká škola. Peníze se vydělají, sice je to ztráta, ale budou. Teď si z toho opravdu beru to, jaká to byla životní zkouška a že se nikdy do takového stavu zoufalství nechci dostat zpátky.
Kdy to bylo?
To je zhruba dvanáct let zpátky.
Kam vedla tvá cesta dál?
Šel jsem zpět na plac. Nic jiného jsem v podstatě neuměl než roznášet pivo. Sice jsem vařil, ale v té době jsem o sobě nemohl říct, že jsem kuchař. Takže jsem v Praze pracoval jako číšník zhruba rok. Ale pak jsem zažil další krach a vyhoření. Utekl jsem z gastronomie a šel jsem za volant. Tomu jsem se věnoval asi rok. Opět tam vznikly problémy, a dokonce jsem nedostal ani zaplaceno. Vrátil jsem se zpátky do gastronomie. Šel jsem na brigádu na motorest a chtěl jsem odcestovat do Ameriky. Ale v motorestu mi nabídli práci v kuchyni na pozici přípravného kuchaře.
Tu práci jsi tedy vzal?
Přesně, vzal jsem ji. Já se práce nebojím a s tenkrát jsem uvažoval tak, že tam budu pouze dva měsíce a pak odejdu do Ameriky. Postupně jsem tam ale začal pracovat víc a víc a začal jsem vařit. Takže jsem se tam uchytil a dostal jsem práci kuchaře. Začalo mě to bavit. A viděl jsem v tom najednou víc než jen tu dřinu. Z Ameriky nakonec sešlo. Měl jsem letět do LA, ale ucítil jsem, že mám tady šanci, a nikdy jsem nikam neodletěl.
Mrzí tě to?
Jo i ne. Mrzí mě to, když jedu někam na dovolenou a chci si objednat jídlo a neumím se pořádně anglicky domluvit. Ale nemrzí mě to v životě, v tom, kde dneska jsem. Přiletěl bych do Ameriky a byl bych tam další „lojza“. Začínal bych u mytí nádobí a nikdo neví, jestli bych se tam vůbec někam vyšplhal.
Kdy tedy došlo k tomu, že jsi začal přemýšlet nad svým vlastním projektem OrnyFoodStyle?
To vzniklo tak, že jsem si vždycky na sebe koupil nějaké oblečení, v kterém jsem se vyfotil, a dal to na Instagram. To mělo třeba tři liky. Pak jsem vyfotil chleba s máslem a najednou to mělo pět liků. Říkal jsem si, jaký jsem frajer a jak je možné, že chleba má víc liků než já (smích). Fakt to tak bylo. A tím, jak mě bavilo vaření a focení, tak jsem si řekl, že když se tak líbí ten chleba, tak zkusím něco svého založit. Tak jsem začal tvořit projekt s mou kuchyní, a ten mám od roku 2016.
Měl jsi s projektem i krize?
Občas jsem se na to chtěl vykašlat. Chodil jsem ráno od pěti do práce a uvařil opravdu velké množství jídel. Pak jsem v pět hodin odpoledne skončil a potřebné suroviny si odnosil do jiné kuchyně. Vařil jsem třeba do půlnoci a pak to fotil. Věnoval jsem projektu opravdu velké úsilí. Po půlnoci jsem chodil spát a od pěti zase k plotně. Začátky byly těžké, říkal jsem si kolikrát, že mi to bere jenom čas a peníze. Ale jsem hrozně moc rád, že jsem u toho zůstal. Dneska už to totiž plodí ovoce.
O jakém ovoci mluvíš?
Spolupráce, kšefty, zvou si mě na grilování, na svatby nebo na různé akce. Mám z toho opravdu radost a i život je najednou hezčí. Jsem takový kuchař, kterého si lidé mohou pronajmout na své soukromé události.
Ty jsi měl dříve sen o své restauraci. Ten ale nevyšel. Dá se říci, že tento projekt ti vynahradil ten tvůj sen o založení podniku?
Projekt o své restauraci mám v hlavě stále dál. Doufám, že ji ještě jednou budu mít. Tenkrát mi bylo kolem čtyřiadvaceti let. V hlavě jsem neměl nic srovnáno. Myslel jsem si, že si ze mě každý sedne na zadek. Ale dneska už vím, že to tak rozhodně nefunguje. Mám už k té práci mnohem větší pokoru a doufám, že svůj sen jednou uskutečním.
Ale asi tě ten projekt naplňuje?
Určitě, jinak bych to nedělal. Jsem opravdu rád, že jsem k tomu vaření přišel. Vůbec nevím, co bych dneska dělal.
Jednou jsi prohlásil, že jídlo sice vaříš, ale nikdy ho nejíš. Je to tak?
Jo i ne. Ale je pravda, že když griluji, tak to nejím. Pak jedu domů a po cestě si na benzince koupím párek nebo bagetu. Z 80 % to tak opravdu je. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel. To, co vařím, tak musím ochutnat. Takže po tom ochutnávání nemám ani hlad. Pak skončím, osprchuji se a za hodinu bych snědl i kliku od dveří. Jenže po cestě je najednou benzínka…
Jaký je tvůj plán teď do budoucna?
Nechci být negativní, ale v téhle situaci, kdy nevíme, co bude, si netroufám říct. Mám určitě připravené projekty, které doufám, že vyjdou. Ale že bych mohl říct, že za dva měsíce otevírám svou restauraci, tak to není.
Máš nějaké kuchařské vzory?
Nemám žádný kuchařský vzor. Kuchaři jsou navíc největší zloději, co si budeme povídat. Je pár lidí, které mám rád a dělají práci, která mě baví. Ale moc jich není. Každý dnes dává do burgeru třeba čedarovou omáčku. Ale já nechci být jako každý, chci aby to bylo trochu jiné. Tak jsem místo čedaru udělal omáčku z tvarůžků a piva. Jsme u sýra, ale ne u čedaru. Dnes něco vymyslet, aby tím člověk překvapil, je opravdu těžké.
Jak bys tedy pojmenoval svou kuchyni?
Mám rád experimenty. Dávám třeba do burgerů jahody. Ta jahoda tam nemá moc chuť, ale udělá spoustu parády. Lidé si řeknou „on je blázen, dává do burgerů jahody“. A to je ono. Ta kuchyně je bláznivá.
Kde od tebe mohou lidé jídlo ochutnat?
Mohou si mě objednat a nebo potkat na festivalech. Teď jsem třeba byl na burger festivalu.
Kdo myslíš, že je nejšikovnější kuchař?
Nejšikovnější je ten, koho to baví. Je jedno, jestli jsou to ženy, muži, gayové, trans lidé. Toho člověka to musí bavit. Znám tisíc žen i mužů kuchařů, kteří svou práci milují, a proto to všem tak chutná. Znám ale také fantastické kuchaře, kteří jsou vyhořelí a dospěli do bodu, kdy už jen připravují smažený sýr. Tu profesi musíš dělat s láskou. Aby tě to bavilo. Samozřejmě není každý den na 100 % perfektní. Někdy se člověk necítí třeba dobře, ale musí to být na 99 %. A ne nikdy méně.
Co ti dává vaření?
Život. Nemohl bych bez toho být. Samozřejmě jsem třeba jednou za tři měsíce převařený, ale pak se z toho dva dny vyspím a jsem zase zpátky.
