Po drsném coming outu přišly výčitky, vtíravé otázky, a dokonce i nabídka peněz. S rozchodem se rozpadla i širší rodina
Tak když už to máme tak pěkně tematické, zeptám se stejně, jako se vás podle vašich slov ptá řada lidí, a zlobí vás to: Kdy jste zjistil, že jste gay?
Mně to přijde jako ta nejhloupější otázka a jsem rád, že tím rovnou začínáme. Proto jsem do toho rozhovoru i chtěl jít. Mám v posledních týdnech za sebou opravdu náročné období. Neustále s někým řeším svoje soukromé věci. Zdá se, že se všichni najednou hrozně zajímají. Přitom jim do toho nic není.
Za mě, když se někoho zeptáte, kdy zjistil, že je gay, je to na podobné úrovni jako se ho zeptat, kdy zjistil, že se mu líbí orální sex. Je to extrémně intimní záležitost, a navíc oproti felaci jsou ty hranice dost rozmazané. Já jsem třeba nikdy neprošel nějakým jasným momentem, kdy bych si řekl: „Ha! Jsem gay! Teď všechno dává smysl!“ Moje zkušenost je taková, že je to v podvědomí celý život, někde to vybublává pomalu, jinde se to drží pod pokličkou a někdy je jasno hned. Ale určitě to není o nějakém aha momentu. Minimálně u mě ne.
Co třeba u lidí, kteří jsou svou orientací zmatení? Není možné, že tam přeci jen jednoho dne nějaký ten aha moment přijde?
Spíš přijde smíření se, připuštění si, pochopení, ale určitě ne uvědomění. Já si myslím, že v koutku duše to člověk prostě má.
Jde vám tolik o to použití slova uvědomit si?
Ano, protože já ho teď slýchám pořád. Prošel jsem si nedávno coming outem. Je mi přes třicet, což je už poměrně věk na to, aby si člověk začal dávat život dohromady. A spousta věcí se tím mění. Přestože jsem měl partnerku a žil jsem určitým způsobem, tak to, že jsem gay, bylo celý život ve mně, jen jsem to potlačoval. Pokud někde použít slovo uvědomit si, pak spíš v tom, že si člověk uvědomí, že si sám ubližuje tím, že se odmítá přijmout.
Byl váš coming out náročný? Zdá se, že ano…
Byl. Prolínal se s rozchodem s mou dlouholetou partnerkou, se změnou života – stěhováním, změnou finančních poměrů, odstoupení od dlouhodobých plánů… Musím říct, že jsem nikdy nezažil horší období.
Takže jste se s partnerkou rozešli proto, že jste přišel s tím, že jste gay, anebo byla ta posloupnost nějaká jiná?
Já jsem moc chtěl – a stále chci – děti. Jsem rodinný typ. Bývalá partnerka je skvělá holka a jednou bude báječná máma. Je obětavá, starostlivá, pečující… Vybral jsem si perfektně. Ale i když jsem se to dlouho snažil zlomit, nedokázal jsem ji milovat a užívat si některé partnerské věci, jestli mi rozumíte. Žili jsme spolu několik let v pronájmu a teď jsme se rozhodli koupit si bydlení vlastní. Před několika týdny se měla podepisovat hypotéka a mně došlo, že z toho už není cesta zpátky. Do té doby to pořád bylo ve stylu: Zatím nemáme děti, nemáme společné nemovitosti, nejsme manželé… To jsem zvládal. Ale tenhle obrovský závazek, když mi došlo, že bude jako pečeť vztahu, který vlastně nechci, mě vyděsil. Je to ode mě nefér a hrozně se za to stydím, ale utekl jsem od toho na poslední chvíli. Vyhnul jsem se kulce o pár centimetrů.
To muselo být náročné – i pro ni.
Bylo. Vím, že to nenese dobře. Zároveň to nenese dobře ani její a moje rodina.
Došlo na nějakou konfrontaci?
V té se pohybuji teď prakticky neustále. Mají mi za zlé, že jsem něco neřekl dřív, nebo naopak, že určitě je to jenom období vzdoru vůči závazku a brzy se vrátím k „normálu“ ve smyslu toho, že se buď vrátím přímo k bývalé, anebo si najdu jinou ženu.
Vyčítá vám rodina hlavně načasování, anebo celkově váš coming out?
Obojí. Načasování bylo na nic, to uznávám. Nicméně mohlo být hůř. Mohli jsme mít děti, hypotéku a kdo ví co ještě.
Obecně můj coming out zatím třeba rodina vůbec nepřijala. Na rozdíl od přátel je to ale složitější. Že to neberou někteří mí kamarádi, beru jako důkaz, že nepatří do mého života. Nebo minimálně že se třeba dali na stranu bývalé přítelkyně, která vím, že mě teď opravdu nesnáší. U rodiny se ty vazby trhají hůř, ale asi to budu muset udělat.
Chcete s nimi omezit kontakty? Anebo není tu možnost dát tomu prostě trochu víc času?
Některé věci mě mrzí natolik, že si nemyslím, že je jen tak přejdu. Kupříkladu můj bratr to hodně přehnal a já nemám nejmenší chuť se s ním vidět nebo s ním mluvit po tom, co mi řekl. Máma je taky jednoznačně na straně mojí bývalé přítelkyně. Volají si, pořád to všechno spolu řeší, a to je mi nepříjemné. Navíc máma má takové ty tendence zkoušet na mě hodného i zlého poldu. Někdy přijde, že si chce promluvit, mluví na mě pomalu, opatrně. Jindy zase přijde, že je čas si říct věci od plic. Tak či tak vždycky je to to samé: Ptá se, co to se mnou je; jak jsem na takovou blbost přišel; že nechápe, kdy se ve mně zlomilo, že jsem najednou gay… Neumí to pochopit. Kdykoli jí řeknu, že jsem se tak svou částí cítil vždycky, jen jsem to v sobě blokoval, oponuje mi, že mě přece zná od narození a nikdy jsem takový nebyl. Že mě nepoznává. Ptá se, jestli nejedu v drogách, posílá mě k psychiatrovi, nabízela mi dokonce peníze, protože si myslela, že jsem si to celé vymyslel ze strachu z hypotéky.
A co teď? Co bude s vámi dál? Pokud vím, společný nájem jste pustili, u rodičů zjevně bydlet nechcete, i když u nich máte věci…
Teď urychleně sháním bydlení. Nechci žít v žádný díře, ale v Praze jsou teď nájmy šílené, když jste na to sám. Takže nějak přežiju ještě pár dní nebo týdnů u rodičů a jakmile to půjde, mizím!
