„Šikana mě provází celý život. Táhne mi na čtyřicet a skupinek mladíků na ulici se stále bojím,“ svěřil se muž ze středních Čech
Svěřil jste se mi, že jste gay. Žijete sám a do práce dojíždíte do Prahy. Jelikož denně na cestě strávíte přes dvě hodiny, stíháte i nějaký osobní život?
Velmi málo. Většinou když přijdu z práce domů, jsem rád za to, že si můžu doma lehnout a koukat se na Netflix nebo si pustím hru na počítači. Taky rád maluju, ale na to už mi zbývá síla málokdy. Často nakupuju barvičky a říkám si, že něco vytvořím, ale spíš mi to teď doma leží. Nemám na nic energii.
Měl jste to tak i dokud jste žil s partnerem?
Když jsme byli dva, víc mě to donutilo být trochu aktivní. Když mě nikdo u té televize nesekýruje, abych vstal, tak se něco dělá mnohem složitěji. (smích)
Jak dlouho jste byli s partnerem spolu? A jak dlouho jste sám?
S posledním partnerem jsme spolu byli asi třičtvrtě roku. Většinou jsme byli u mě, potože on měl spolubydlící. Teď ale už dlouho nikoho nemám. Bude to už asi tři čtyři roky. Nějaké kratší vztahy byly, ale to spíš tak jedno dvě rande a konec. Nebo jsme se vídali pár týdnů a pak to šlo do ztracena. V tom jsou seznamky na prd: Každej vás bere jen jako číslo. Jako jednoho z mnoha. A pak si někoho z toho mnoha vyberou a většinou to nejsem já. (smích)
Psal jste mi, že máte velké problémy se sebevědomím. To proto vám selhávají i pokusy o hledání vztahu?
Mám tendenci se hodně podceňovat a zpochybňovat. Hodně přemýšlím o tom, co jsem řekl a že to třeba šlo říct líp. Skoro nikdy nejsem spokojený sám se sebou. Nelíbí se mi moje postava, mám pocit, že mi ani hezké oblečení nesluší a že si ho asi neumím tak dobře vybrat nebo na něj nemám peníze. A taky se mi nelíbí můj hlas. Možná slyšíte, že je opravdu dost vysoký a takový jako klepavý. Vadí mi to. Myslím, že kvůli tomu působím ještě nejistěji, než jsem.
Problém se sebevědomím se jistě promítá i do vašich schůzek. Cítíte se při rande nesvůj?
Hodně. Hodně se hlídám a říkám hlouposti. Taky se třeba bojím, že jsem se zpotil a budu cítit nebo že třeba budu mít špinavou pusu od jídla. To se mi stává často. Nebo že mi budou divně odstávat vlasy. Pak se mám tendenci upravovat a vím, že působím rozhozeně. Neumím si ale pomoct.
Kde tohle vaše pochybování o sobě samém začalo? Bylo tomu tak už třeba v pubertě?
Vždycky jsem byl takový. Ve škole jsem byl šikanovaný – na základce i na střední. Ani ve školce jsem neměl moc kamarádů. Nikdy jsem nezapadal a všichni se mi smáli. Teď v práci mě taky pomlouvají. Nemám tam kamarády. Chodím tam, protože jinak bych nezaplatil nájem.
Čím to, že nikdy nezapadáte do žádného kolektivu? Jste hodně stydlivý?
Ostýchám se, než na někoho promluvím. Nedělám to rád. A většinou se všichni začnou nějak párovat a hloučkovat a já tam zbydu a pak už je pozdě na to se někam zapojit, když už jsou vztahy utvořené. Tak vždycky dopadnu tak, že se mi tam nelíbí. Navíc mám smůlu na lidi.
Jak probíhala ta šikana, která začala už na škole?
Vždycky jsem byl jiný. Jsem gay, jsem citlivý, nikdy jsem nebyl sportovec... Vybíjeli si na mně zlost. Smáli se mi, nadávali mi, strkali do mě. Taky mě několikrát zbili před školou. Vyhrožovali mi, že si mě najdou i doma, takže jsem jako dítě špatně spal. Bál jsem se mít v noci otevřené okno, protože jsme bydleli v přízemí. A když to třeba rodiče nebo učitelé chtěli řešit, vždycky to bylo akorát horší, tak už jsem to nikomu neříkal.
Není možné, že vás zkušenost ze školy ovlivnila, a tak už prostě nevěříte lidem, že mají i dobré úmysly a mohli by být přátelští?
Tak určitě. Na střední mě šikanovali hlavně kluci. I na základce. A tak dodnes mám z takových lidí strach, i když je neznám.
Z dětí a středoškolních chlapců?
Hlavně z teenagerů, ano. Vím, že je to trapné, když už mi táhne na čtyřicet, ale kdykoli jdu kolem hloučku třeba sedmnáctiletých kluků, mám strach. Mám dojem, že v tom věku jsou nezvladatelní a dovolí si hrozně moc. Mají řeči a posiluje je ta jejich skupina. Když takový hlouček potkám, snažím se jim vyhnout. Hlavně večer.
Bojíte se, že by vás napadli?
Ano, necítím se dobře. Bojím se k nim otočit zády, bojím se, že se mi budou smát, a tak. Vím, že působím jako pošahaný srab, ale já prostě nejsem v klidu. Všude nosím pepřový sprej a večer, když jezdím domů z práce a musím MHD a autobusem, protože nemám auto, vždycky trpím. Když dojdu domů, je to hrozná úleva. Myslím, že to už se nikdy nezmění. Někteří lidé jsou prostě asi míň šťastní než jiní, protože mají štěstí na to, jak vypadají, jací jsou a lidi je mají rádi. Mě prostě rádi nemají a vím to. Je lepší dávat si pozor.
