„Putin chce lidi jako já a moje dcera vyhladit. Není to konflikt, ale genocida,“ říká Iryna, která pomáhá evakuovat hendikepované Ukrajince

Iryna Vyrtosu pracovala před útokem Ruska na Ukrajinu v Kijevě jako nezávislá expertka na genderové otázky a jako spoluzakladatelka organizace Fight for Right pomáhala zlepšovat životy lidí s postižením. Ruská agrese Irynu s malou dcerkou vyhnala za dramatických okolností do jiné země. Její cesta vedla přes Slovensko a Rakousko až do Dánska, kde nyní s kolegy z Fight for Right na dálku pomáhá hendikepovaným lidem dostat se ze země nebo alespoň přežít.

Kdy nastal ten moment, kdy ses definitivně rozhodla opustit Ukrajinu?

Měla jsem dva takové okamžiky.

První bylo naše rozhodnutí odjet s manželem z Kyjeva. Dva dny po tom, co Rusko zaútočilo na naši zemi, mě muž vzbudil se slovy: „Iro, něco tady lítá.“ Uslyšela jsem hlasitý hluk a pak silnou explozi, která otřásla stěnami našeho bytu. Bylo pět hodin ráno. Později jsme zjistili, že to raketa zasáhla dům v našem sousedství.  

Pocítila jsem strach, jaký jsem nepoznala za celý svůj život. Od té chvíle už jsem se bála celou dobu, co jsem byla na Ukrajině.

Postel jsme od té chvíle přesunuli do chodby. Naše čtyřletá dcera odmítla spát v oblečení, trvala na svém oblíbeném pyžamu. To byl ten okamžik, který nás přiměl opustit Kyjev. Zamířili jsme k mé sestřenici do Irpině, protože tam se nám to zdálo bezpečnější. Naštěstí jsme tam ale nedojeli kvůli obrovské dopravní zácpě. (V prvním březnovém týdnu byla Irpiň jako předměstí Kyjeva masivně ostřelována ruskými jednotkami – pozn. red.) A tak jsme se autem vydali dále na západ země.

To jsme si ještě mysleli, že se za tři dny vrátíme. Proto jsme si s sebou nebrali nic moc kromě osobních dokladů, peněz a tašky brambor (říkali jsme si původně, že kdyby byla Irpiň pod blokádou, měli bychom tak co jíst). Oblékla jsem si manželovu bundu, protože byla teplejší než moje a pohodlnější na přespávání někde v krytu.

Druhý moment, který mě vedl k překročení hranic, nastal při naší cestě na západ Ukrajiny. Nikde jsem se necítila bezpečně. Měla jsem velký strach o moji dceru Vladu. Když jelo nákladní auto, hned jsem se dívala, jestli to není letadlo a nebombarduje nás. Kolegové mi poradili, ať s dcerou odjedu do zahraničí. A já jsem dříve navštívila přes dvacet zemí Evropy, mluvím anglicky, jsem schopna pracovat online, mám hodně přátel, kteří jsou ochotni mi pomoct. A tak jsme prchly, abychom byly v bezpečí.

Podle čeho ses rozhodla, kam se vydat?

Bylo nám jedno, kam jedeme, hlavně že budeme pryč. Moje kamarádka mi poradila, ať překročíme slovenskou hranici, protože tam to šlo rychleji. Slovensko? Klidně, proč ne! Brala jsem odevzdaně svůj „nový život“, který jsem si sama nevybrala. Musela jsem opustit náš domov, rodinu, přátele – můj otec žije v Sadovsku v Chersonské oblasti a já vůbec nevím, jestli ho ještě někdy uvidím. To všechno jen proto, že Putin a jeho armáda chtějí lidi jako já a moje dcera vyhladit. Nemám snahu používat korektní výrazy ve spojitosti s Rusy, jak se o to snaží lidé v Evropě. Pro mě je to genocida. Není to konflikt ani žádné jiné pohodlné slovo.

Na hranici byly kolem mě samé ženy a děti. Muži je doprovodili k hraničnímu přechodu a pak je nechali jít dál samotné. Taktéž můj manžel zůstal na Ukrajině. S dcerou jsme ho opustily 27. února, v den mých narozenin.

Jak vaše cesta pokračovala dál?

Hned po ruském útoku na Ukrajinu se vzedmula obrovská vlna solidarity v naší zemi i v Evropě. Bylo to úžasné! Moji přátelé i úplně cizí lidé mi nabízeli různou pomoc: důležité informace, peníze, ubytování. Na Slovensku jsem tak přebývala u mých nových přátel – Jána, Agáty a jejich 2,5leté dcery Hanny. Předtím jsem je nikdy nepotkala, prostě se rozhodli pomáhat lidem na útěku. Pro mě to tam byl důležitý čas, kdy jsem zase začala být sama sebou a nabrala jsem síly na další cestu.

Cítila jsem se jak v paralelním vesmíru. Ještě před deseti dny jsem s rodinou byla v turistickém rezortu v Dominikánské republice, mohla jsem si pronajmout auto, zajít si do restaurace. A najednou ze mě byl bezdomovec závislý na pomoci jiných. Svou hostitelskou rodinu jsem dokonce musela poprosit o tričko, abych se po třech dnech únavné cesty mohla poprvé vyspat v čistém oblečení. 

„Seriál TBH jsem sama chtěla vidět, když mi bylo patnáct,“ říká jeho režisérka Lucia Kajánková3. 3. 2022

Moje ukrajinská kamarádka mě pak pozvala k sobě do Vídně, kde sama našla útočiště. Ve Vídni jsem opět získala svoji nezávislost a mohla dělat vlastní rozhodnutí – jít do banky vyměnit hřivny za eura, jít na nákup jídla… Nechci dostávat milodary, naopak chci pracovat pro ty, kdo jsou na tom hůř než já.

No a náš tým z organizace Fight for Right se rozhodl zřídit si nové působiště v Dánsku. Proto jsem se s dcerou následně přesunula tam.

Jak se v evropských zemích cítíš?

Na Slovensku jsem strávila tři týdny. Slováci jsou báječní lidé, cítila jsem z jejich strany velký zájem a podporu. Bydlela jsem tam na malém městě a potkala spousty lidí, kteří měli upřímné obavy o mě i o Ukrajinu. Jejich jazyku jsem velmi dobře rozuměla. Dokonce i moje čtyřletá dcera dokázala komunikovat s našimi hostiteli a jejich 2,5letou dcerou.  

Ve Vídni jsem zůstala jen týden a komunikovala především s dalšími Ukrajinci. Ale i tam jsem viděla snahy pomáhat nám – humanitární sbírky oděvů, potravin, asistenci s hledáním ubytování. Věděla jsem minimálně o třech kurzech němčiny pro Ukrajince, hromadná doprava byla zdarma. A našla jsem banku, v níž se daly hřivny proměnit za eura. To bylo v této chvíli opravdu důležité a moc za to děkuji!

Nová prsa dnes touží mít i muži. Od prsních implantátů si slibují překvapivé výhody, a to včetně lepší kariéry19. 4. 2022

Jaké máš další plány?

Chci zůstat s mými kolegy z Fight for Right v Dánsku a na dálku pokračovat v naší práci. Shromažďujeme informace a důležité kontakty, které pomáhají lidem v nouzi překročit hranice. Na Ukrajině je odhadem 2,7 milionu osob s postižením. Pomáháme jim opustit Kyjev, Černihiv, Mariupol a další regiony, kde probíhají boje. Na to ovšem potřebujeme peníze, a proto organizujeme finanční sbírku přes dárcovský web Gofundme. Budeme moc rádi za každý příspěvek.

Pokud budu muset zůstat delší dobu, chci se naučit dánsky. A moji dceru chci učit anglicky, aby se dokázala domluvit s ostatními dětmi. Ze všeho nejvíc se ale chci vrátit domů, co nejdřív to půjde. V Evropě chci žít tehdy, až si to sama vyberu, a ne proto, že v mé vlasti zuří válka.

V jaké situaci jsou teď lidé s postižením na Ukrajině? Nezapomnělo se na ně?

Moc děkuji za tuto otázku, je opravdu velmi důležitá. Bohužel nikdo nebyl schopen zorganizovat hromadnou evakuaci hendikepovaných osob. Situace se průběžně mění, ale bohužel pomalu. Celkově je to tak, že lidé s postižením se musejí evakuovat po své vlastní ose, maximálně s pomocí neziskových organizací, jako je Fight for Right, nebo s asistencí dobrovolníků.

V minulých několika letech jsi pracovala v oblasti lidských práv. Myslíš, že díky válečné zkušenosti se ukrajinská společnost sjednotí a stane se citlivější k potřebám různých skupin obyvatel? Nebo válka naopak uvrhne lidskoprávní témata do pozadí?

Pozoruji, že Ukrajinci se v posledních týdnech spojili a jsou nyní vnímaví k potřebám jednotlivých skupin ve společnosti. Začali jsme si navzájem pomáhat. Samozřejmě budou různé problémy ve vzájemné komunikaci, to se děje vždycky. Ale myslím, že jsme nastoupili cestu k lepší společnosti.

Zdroj: Iryna Vyrtosu