ROZHOVOR: Honza a Jakub Gareth: "Společné dítě je logickým vyústěním našeho vztahu!"

01.02. - LGBT svatby

Pokud existuje harmonický pár, který si rozumí, směje se stejným vtipům a má velmi podobný názor na život, tak jsou to Honza Musil (50) a Jakub Bialý (28), kteří si před dvěma lety řekli své ANO.

18. 02. 2018Kdo vystoupí na královské svatbě prince Harryho a Meghan Markle? Bude to Sam Smith nebo Ed Sheeran?

My jsme velmi rádi, že přijali naši nabídku stát se tvářemi projektu LGBT svatby, se kterým přicházíme jako první a jediní na trhu. Nabídneme vám přehledného průvodce od A do Z, abyste při plánování tohoto velkolepého dne na nic nezapomněli.

Úspěšný moderátor a jeho partner si zvolili pro obřad magické datum 9. 9. 2016 a společné příjmení Gareth, které symbolizuje pevnost a sílu. Jak probíhala žádost o ruku, přípravy svatby, zda mají předmanželskou smlouvu nebo jak si užívali svůj den D, prozradili ve velkém rozhovoru. 

Honzo, jak jste se dali s Kubou dohromady?

Honza: Kuba mi začal hlídat pejsky a pomáhat se zahradou, čímž jsem ho začal víc a víc poznávat. Takhle jsme kolem sebe kroužili asi tak tři čtvrtě roku, než jsem na Silvestra odletěl do Londýna a Kuba byl u mě v Býkvi s pejsky. No a mně se po něm začalo stýskat, tak jsem vzal telefon, začali jsme si psát a když mě 1.1. vyzvedl na letišti, už neodjel. (smích)

Přece jen je mezi vámi větší věkový rozdíl, tak by mě zajímalo, jaké to je, když se k člověku, který má rád svůj domácí rytmus, přistěhuje zajda plný energie?

Honza: Naštěstí jsem velmi přizpůsobivý, tak jsem Kubovi řekl, ať si vše uzpůsobí tak, aby se u mě cítil dobře a hlavně jako doma. Sám totiž moc dobře vím, jaké to je k někomu se přistěhovat a necítit se tam dobře. Tomu jsem se chtěl určitě vyhnout.

Kuba: Já pro změnu nejsem náročný a nejde mi o to, kde žiju, ale s kým tam žiju, takže jsem žádné razantní změny nemusel dělat. Navíc si nehrajeme na to, co je moje a co je tvoje, všechno je naše.

Takže žádnou předmanželskou smlouvu nemáte?

Honza: Sice se to teď běžně dělá, ale já jsem ji nevyžadoval. Vím, že je to hloupé říct, ale podle mě žádná smlouva v Čechách nemá smysl a když ji člověk chce obejít, vždy existuje nějaký způsob, jak to udělat. Ale samozřejmě chápu, že je někdy kvůli majetku a vztahům předmanželská smlouva nezbytná. Pak je určitě fajn se poradit s odborníkem. Já například doporučuji advokátní kancelář JUDr. Aleše Janocha, který poskytuje naprosto profesionální služby.

Asi byste to také řešil jinak, kdyby Kuba do rodiny nezapadl...

Honza: Přesně tak, přece jen mám děti a vnouče, takže bych to nějak řešit musel, ale naštěstí Kuba zapadl do naší rodiny okamžitě, takže nebylo třeba řešit majetkové otázky právní cestou.

Jak vlastně proběhla žádost o ruku?

Honza: Byli jsme spolu něco přes rok a šli jsme do Studia DVA na hru s Ivanou Chýlkovou v hlavní roli. No a ta strašně vtipně žádala svého milence v té hře o ruku. Lehla si na zem, dělala točité hodiny a křičela: "Vezmeš si mě za ženu?" No a my jsme se u toho strašně smáli a já Kubovi z legrace řekl, že si ho taky vezmu, až to udělá.

Kuba: Pár dní nato jsme šli ráno do fitka. A tam, kam chodíme, se musí vyjet výtahem, takže když vystoupíte, ocitnete se přímo na recepci, kde už jsou lidi. No a já jsem si prostě lehl před tím výtahem na zem, udělal jsem točité hodiny a řekl mu, že teď si mě ale už vzít musí. (smích)

Honza: A já jsem si ho prostě vzal. Co řeknu, to platí! (smích)

A pak jste si šli normálně zacvičit? (smích)

Honza: Přesně tak, ale věřte, že mi celou dobu běhalo hlavou to, jak to bylo vtipné a že bych od Kuby nikdy nečekal, že to udělá. (smích)

A nejsou tyhle chvíle překvapení právě tím, co vás na něm baví?

Honza: Rozhodně, i když já taky nejsem žádný starý usedlý pán, takže někoho, kdo tráví rád čas doma na gauči, bych asi neskousl.

Je pro vás ve vztahu důležitý smysl pro humor?

Kuba: Určitě, ten je pro nás oba moc důležitý. Pořád se spolu smějeme. Oba jsme se v tomhle hledali, až jsme se našli.

Co dalšího vás spojuje?

Honza: Čteme hodně knihy, máme rádi stejné filmy a stále nacházíme společná témata, o kterých si rádi povídáme. Od začátku mi imponovalo, že Kuba hodně čte — snad dokonce víc než já — takže má přehled, je v obraze a to mě na něm baví.

Pojďme zpět ke svatbě. Kdo ji organizoval a kdo platil?

Honza: Platili jsme ji oba a většinou to bylo tak, že já jsem přišel s myšlenkou, kterou jsem s Jakubem probral a pokud s ní souhlasil, tak se zrealizovala. Takže Kuba byl taková schvalovací jednotka a já ta realizační. (smích)

Kuba: Když se mi něco nelíbilo, samozřejmě jsme se domluvili na nějakém kompromisu. Ale upřímně, moc toho nebylo. 

Honzo, všichni víme, že to nebyla vaše první svatba, v čem se ale od těch předchozích lišila?

Honza: Rozhodně jsem si ji víc užíval. Kdyby nebylo mých dětí, které za mnou přišly a řekly mi, že když nemohly být na mé první svatbě, rády by si užily alespoň tuto, nebyla by ani tak velká. 

Kolik jste tedy měli na svatbě hostů?

Honza: Na obědě asi třicet a večer na párty asi šedesát. Neměli jsme tam ale žádné lidi z mediální branže, pozvali jsme jen rodinu a přátele. Nechtěli jsme si na nic hrát, ale opravdu jsme si tenhle den chtěli užít v soukromí a nedělat žádné divadlo pro média.

Využívali jste služeb nějaké svatební agentury nebo koordinátora?

Honza: Neměli jsme přímo agenturu, ale využili jsme svých kontaktů a kamarádů, kteří nám velice ochotně pomáhali. Dlouhou dobu jsem žil na Praze 2, kde mám kamarády, kteří dělají catering, takže jsem věděl, že my nic péct ani vařit nebudeme muset. Pak jsem využil nabídky svých dalších přátel, díky kterým jsem měl možnost pronájmu krásných prostor. 

Kde se tedy obřad a hostina konaly?

Honza: Obřad se konal v Grottě, což je jeskyně v Havlíčkových sadech, a hostina ve vile Grébovka. Jídlo bylo skvělé, měli jsme knedlíčkovou polévku a nadívané křepelky.

Co svatební rituály?

Kuba: Měli jsme klasické rozbíjení talíře, krmení polévkou i první manželský tanec. Jen únos nevěsty jsme si nechali ujít, nemohli jsme se dohodnout, koho z nás by měli unést. (smích)

Honza: Vlastně jsme měli ještě jedno překvapení. Před obřadem přišly hostům tři pozvánky. První byla jen s datem 9. 9. a prosbou, zda by si mohli udělat tento den čas. Druhá byla s indicií ohledně dress codu. Svatebčané si měli obléct něco modrobílého s prvkem bordó. A poslední pozvánka se odesílala týden před svatbou a v ní už bylo místo a čas, kam mají v náš velký den dorazit.

Jaké jste měli oblečení?

Honza: Vlastně konfekci na míru. Zní to sice zvláštně, ale firma Bandi nám vyšla vstříct a upravila nám své obleky dle našich přání. Neměli jsme stejné obleky, kravaty, ani boty, ale byli jsme sladění.

Podle čeho jste vybírali svědky?

Honza: Nechtěl jsem žádného kamaráda urazit, takže jsem zvolil jednoho z nejdůležitějších lidí v mém životě — svou bývalou manželku.

Kuba: Mně šla za svědka má nejlepší kamarádka, která žije v Londýně.

Co samotný obřad, jak probíhal?

Honza: Naštěstí jsme měli skvělou oddávající, která připravila krásný partnerský slib, kde zaznělo vše, co mělo a nebylo třeba žádných úprav. Měli jsme opravdu ten pocit regulerní svatby. Po obřadu samotném následovalo ještě čtení slibů, které jsme si sami napsali. Vím, že se to tady v Čechách moc nedělá, ale nám se to moc líbilo.

Bavíme se ale pořád o svatbě neoficální. Jak proběhla ta úřední?

Honza: Samotná registrace, nebo chcete - li úřední svatba, proběhla asi deset dní před obřadem pro rodinu a známé na matrice za zavřenými dveřmi. Chtěli jsme mít všechny oficiální papíry v ruce, protože, když je nemáte, říká se, že vám to přinese smůlu.

Teď trochu z intimnějšího soudku. Co vaše svatební noc? Většinou ji moc párů neprožije.

Honza: Tak to pozor! My jsme ji měli! Sice jsme pili už od rána, ale nebylo nám špatně, ani jsme nebyli nějak extrémně opilí. Kolem půlnoci jsme nechali zbytek osazenstva bavit se a vytratili jsme se domů. 

Kuba: Ráno jsme se vrátili na snídani a bylo vtipné, že v deset ještě všichni spali, protože po našem odjezdu večírek pokračoval až do ranních hodin. Zapili nás tedy, jak se sluší a patří!

Nepřemlouvali vás ostatní, ať zůstanete?

Honza: Určitě by to dělali, ale o mně je známé, že prostě mizím po anglicku. Když mám nějakou akci, organizátorům při vítání rovnou říkám, že se zároveň i loučím, tak aby se nedivili, když mě po ukončení programu nebudou moct najít.

Vyrazili jste po svatbě na nějaké romantické líbánky?

Honza: Víte, že na klasické svatební cestě jsme vlastně ani nebyli? Dostali jsme jako svatební dary nejrůznější pobyty, které jsme si užívali. Dva měsíce po svatbě jsme byli v Tatrách, což jsme dostali od Kubova tatínka.

Kuba: A od mé švagrové a bráchy jsme dostali výlet do Moskvy, Petrohradu a Helsinek, což jsme si užili asi rok po svatbě.

Takže válení se někde na Maledivách na pláži není nic pro vás?

Kuba: Možná tak na tři dny, pak bych se unudil.

Honza: Přesně tak. Vážně si nedokážu představit, že bych ležel dva týdny někde u moře a nic nedělal.

Čím si myslíte, že to je, že vám to spolu takhle klape?

Honza: Člověk nikdy nemůže říct, že je to na celý život. To znám z vlastní zkušenosti. (smích) Ale nejdůležitější je, když se lidé respektují, tolerují a důvěřují si. Když jeden udělá nějaký průšvih nebo kotrmelec, měl by to tomu druhému říct a určitě to nějak vyřeší. Věřte, že všechno jednou praskne!

Kuba: Důležité také je, aby se spolu pár nenudil a byl v něm jeden pro druhého oporou. Za mě je ale krásné, i když spolu umí dva lidi jen mlčet.

16. 02. 2018ROZHOVOR: Herec Daniel Krejčík: "Matěj je pedant na pořádek, takže mu vadí, že nezavírám pastu a dneska mi přišla smska, ať laskavě nešoupu stolem po parketách!"

Poslední otázka, kterou bych vám ráda položila, se týká dětí. Chtěli byste spolu vychovávat dítě?

Honza: Vzhledem k tomu, že já už své děti mám, tohle je čistě v rukou Kuby. Když bude chtít, já ho rozhodně podpořím. Sám vidím, jak úžasný má k dětem vztah — ať už k naší vnučce Sáře, která nám momentálně alespoň částečně nahrazuje to, že vlastní děti nemáme, nebo k jeho synovcům, které de facto vychoval.

Kuba: Jde o takové logické vyústění našeho vztahu, ale jak říkám, není kam spěchat. Ještě mám do třicítky čas. (smích)

Honza: No počkej, taky musíš brát ohled na mě! (smích) Né, že se ve čtyřiceti rozhodneš, že chceš dítě a mně bude šedesát. Takže já bych to viděl tak v horizontu pěti let. (smích)

Zdroj: Honza Musil

Petra Járková

Autor

Petra Járková

Vystudovala Literární akademii, obor tvůrčí psaní a mediální komunikace, kde získala titul MgA. Poté pracovala několik let v největším vydavatelství v naší zemi jako redaktorka, reportérka a PR specialistka. Miluje dobré jídlo, pití, cestování, společnost a drby. Nyní je však jejím největším koníčkem malá dcera Laura.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informacíSouhlasím