Jsou recenzenti teplí? Zápletka třetího dílu The Last of Us rozškálovala diváky od dojatých fanoušků až po otevřené homofoby
Předem je dobré říci, že článek není vhodný pro ty, kdo si chtějí seriál pustit od začátku a bez spoilerů. Tak, varováni jste, můžeme jít dál.
Seriál The Last of Us je postapokalyptický horor, akčňák, thriller, sci-fi, drama… No jednoduše příběh nabitý hned z několika úhlů. Dobrodružné duše si přijdou na své, ale stejně tak ti, kdo očekávají napětí, rádi se probírají lidským chováním v extrémních potenciálních situacích, sledují vztahy mezi hlavními hrdiny anebo si chtějí prostě odpočinout u něčeho šikovně výtvarně zpracovaného. TLoU se nedá upřít ani jedno.
Houba, která napadla lidstvo, je vykreslená velice dobře nejen z pohledu masek a rekvizit. Celý prostor je velmi uvěřitelně vtažený do děje. Zdá se, že na tomhle v HBO nešetřili. Pro dokreslení atmosféry jsou tu i velmi pěkné momenty demonstrující „spolupráci“ houby. Napadení lidé se hromadně ve vlnách převalují, houba je schopna komunikovat své potřeby na opravdu dlouhé vzdálenosti, a tak nechybí ani postprodukční triky, které vše dotáhly k dokonalosti.
Velmi dobře hodnocený byl jak první, tak druhý díl. Nešetřily napětím a jak ve světe, tak i u nás si vysloužily nadšená hodnocení. TLoU má na ČSFD moc krásné, 86% hodnocení. Všechny prozatím zveřejněné epizody (k 31.1.2023) jsou červené, a první dokonce úspěšně zaútočila na 90% hranici hodnocení. U druhé jsme o trochu níže, avšak výsledek není vůbec špatný: 85 %. Třetí epizoda (76 %) se však stala terčem mnoha debat, a to nejen v ohledech seriálového zpracování.
Následující citace pocházejí z recenzí seriálu The Last of us na ČSFD a nebyly nijak upraveny.
„Na začátek bych rád podotknul, že hru jsem hrál asi hodinu. Ne, že by byla špatná, ale prostě nejsem hráč. Tudíž nevím jakou předlohu seriál má. Ale opravdu koukat celej díl na dvě buzny v seriálu o zombíkách apod., je na mě trochu moc.“ – napsal uživatel Malamadre.
Nejspíš tedy tušíte, že se jedná o diskuzi na téma LGBTQ+ lidí.
„Buzna díl, úplně o h*vně. To byl fakt horor vydržet až do konce. Další díl bude zase o nějakých nebinárnich mutantech a mě z toho jebne.....že všechno musí posrat.“ – ulevil(a) si H.I.T.M.A.N., aniž by nejspíš tušil(a), uvědomil(a) si či spojil(a), že v originální hře jsou Bill a Frank, kteří se z většiny třetího dílu ujali, též gayové.
„dik dal uz ne...koncim. dva epicke dily, ale tuto epopej buzen ne. ve hre to takovy extrem neni, ze dne na den buzna“ – napsal(a) sokolik123. Je pravdou, že seriál se v některých liniích od hry odvrací. Snad kvůli dramaturgii, jelikož zadaptovat hru není ve všech jednotlivostech snadné, snad pro umělecký záměr.
„Tohle byl strašnej přešlap mimo. Jako protlačování homosexuality... no ještě dobrý. Ale zabít s tím skoro celou epizodu. Tohle není herní adaptace ani co by se za nehet vešlo.“ – myslí si Warmachine69 a problém s dílem, který rozplakal řadu fanoušků, má i uživatel otaburda: „Přetrpěl jsem porno gay scény, ale opravdu mi to přijde naprosto zbytečné a pro vlastní děj nepotřebné. Ale zřejmě je to pro autory jistá povinnost, jinak by nic nenatočili, protože by na to nedostali finance. Zatím jen doufám, že tím byla již kvóta vyčerpána a vrátíme se k podstatě a nějakému ději.“
A o co že tedy ve třetím díle šlo?
SPOILER ALERT: Pozor, zde je v rychlosti popsán celý děj třetího dílu!
Zatímco hlavní hrdinové – muž po padesátce, Joel a náctiletá Ellie – putují dál, přemisťuje se hlavní pozornost zpět do roku 2003, kdy houbová katastrofa vypukla. Lidé jsou evakuováni (většinou marně doufajíc v bezpečí). Všechen ten zmatek sleduje na svých obrazovkách ve sklepení muž – survivalista, kterého ale autority nenajdou. A jeho malý svět začíná získávat první obrysy.
V následujících letech si opuštěnou ulici oplotí, zajistí pastmi a žije si svůj soukromý život sám tam, kde kdysi bydlela i jeho rodina a sousedé. Až jednoho dne se něco změní. Do pasti se nechytí nakažený ani nájezdník. Bill pozná Franka. A po počáteční nedůvěře a oťukávání začíná se pro diváka možná překvapivě rozvine velká láska.
Zdroj: Giphy
Mnoho lidí si mohlo oči vyplakat, když se muži po letech soužití dostali ke konci: Frank je nemocný a chce odejít na věčnost. Bill bez něj ovšem postrádá smysl života a rozhodne se ke svému druhovi přidat. Nesmírně silná scéna byla pro mnohé emoční trauma. Řada médií mluví o zlomovém příběhu, který se zapíše do historie.
Ale zpět do reality. Tam, kde jsou někteří nadšení a léčí se z dojetí, jiní prý trpěli z jiného důvodu, než je empatie se dvěma zamilovanými muži.
„Není přece možné aby ve sci-fi seriálu dávali gay scény!!!!Tady podle toho se skvělé pozná kolik recenzentu je nejspíše taky teplých a to je jen csfd.“ – rozzlobil(a) se uživatel(ka) milaninoo.
Je beze sporu, že každý má právo znelíbit si jakýkoli seriál, avšak zda nejsou některé recenze za hranou a co si o veřejných projevech takového rázu myslet? K věci se nám vyjádřil Michal Pitoňák:
„Posun ve ztvárnění LGBTQ+ rolí a postav určitě nemůžeme přehlédnout. Nové platformy, které chrlí stále propracovanější trháky, jasně odrážejí posun zejména ve společnostech, ve kterých jsou produkovány. V těchto zemích je již řadu let například platné rovné manželství, vzdělávací programy obsahují LGBTQ+ témata a celkově jsou tyto společnosti vůči LGBTQ+ lidem otevřenější. Takovému přijetí (tedy akceptaci) LGBTQ+ lidí ale většinou předchází stav „tolerance“ (tedy snášenlivosti), a té většinou předcházejí různé formy nesnášenlivosti, ať už v podobě tabuizace, kriminalizace či patologizace.
V Česku většina lidí stále mluví jazykem „tolerance“, která pojednává o nerovném vztahu, protože tolerujeme něco nebo někoho, kdo nám „vadí“ nebo koho nepovažujeme za sobě rovného. Tento stav se dá také popsat pojmem stigmatizace, při kterém osoby a skupiny, které jsou stigmatizované, vytlačujeme z veřejného prostoru („Nechejte si to na doma!“) a z normálních situací (projev náklonosti = „gay scéna“). Pokud reprezentace neohrožuje privilegovanost, normálnost a nadřazenost heterosexuálních a cis lidí, tj. např. když jde o roli zesměšňující nebo doplňkovou, pak to většinou „tolerující“ diváctvo toleruje. Ztvárnění v seriálu ale zobrazovalo gay pár relativně normálně, byť musely obě postavy překonat určitou formu zvnitřněné stigmatizace a viditelně se bály si projevit city, jejich role byly normalizující a poskytovaly divákovi alternativu, která vysílala signál k akceptaci.
(Nyní ke komentujícím – pozn. red.:)
Hluboce zakořeněné stereotypy a stigmatizace v prostředí domácností, kde nás cizí nehodnotí a neslyší, nechávají otevřený průchod nesnášenlivosti. Mnozí vnitřně zažívají pocity odporu či znechucení, tedy v tomto případě jedněch ze základních kamenů homonegativity, které se populárně říká homofobie.
Ačkoliv bychom možná v „tolerující společnosti“, ve které je přijetí manželství pro stejnopohlavní páry prozatím v nedohledu, již úplně venku před lidmi nepokřikovali, že „buzny v televizi nechceme“, někteří z nás se stávají v anonymním prostředí internetu – schovaní za přezdívkami – hrdiny a hrdinkami. Někteří své nepřijetí sofistikovaně schovají za pojmy jako korektnost, jedná se však ale o prostý odpor k přijetí.
Jak má pan Novák reagovat, když zpoza rohu někdo, koho nevidí, vykřikne „Nováku, jsi buzna!“? S jakou pravděpodobností by to někdo řekl pánovi Novákovi přímo do očí? S jakou pravděpodobností by se tak stalo, kdyby pan Novák dotyčného znal? S jakou pravděpodobností bychom si to ke komukoliv dovolili, kdyby dotyčný věděl, kdo jsme?
Když bychom měli názor, o kterém bychom věděli, že je nevhodný, řekli bychom ho spíše v místě, kde nás druzí znají? Nebo například v místnosti, kde je tma a nikdo nás nevidí a nezná ani naše jméno, nepozná ani náš hlas? Zákon a základní normy, které regulují slušné chování, na internet jednoduše prozatím příliš nedohlédnou, a proto zde nesnášenlivost snadněji vyplouvá na povrch."
MEDAILONEK: Michal Pitoňák se věnuje výzkumu společenského přijetí sexuální a genderové rozmanitosti a kvalitou života LGBTQ+ lidí. Jeho afiliace: výzkumný pracovník Národního ústavu duševního zdraví a předseda spolku Queer Geography.
