„Maminka nemůže mít vousy!“ Petr Laně s partnerem již vychovávají dvě děti, ani druhá adopce se ale neobešla bez homofobie
Petře, s partnerem jste v Česku zvířili mediální vody, když jste se rozhodli adoptovat vašeho prvního syna. Celý „proces“ přitom nebyl vůbec snadný. I proto jsi několikrát zmínil, že „znovu bys už do ničeho podobného nešel“. Uplynul ale nějaký čas – a vaše rodina je již čtyřčlenná. Co rozhodlo, že přece jen adopci zkusíte i podruhé?
Jen bych hned uvedl na pravou míru, že dle českých zákonů nelze o adopci v případě uzavřeného registrovaného partnerství žádat jako pár. Adoptovat může pouze jednotlivec. Takže i když syna, teď už vlastně syny, samozřejmě vychováme s partnerem oba, očima českého zákona jsem jejich otcem jen já. A to mi vzhledem k našim dětem přijde opravdu velmi nespravedlivé a znepokojující.
A co se druhé adopce týká, my jsme o ní s partnerem hodně mluvili a zpočátku jsme se opravdu shodli, že znovu už nikdy. (smích) Během pandemie se v nás ale přece jen něco zlomilo – a říkali jsme si, že náš Vojta by neměl vyrůstat jako jedináček. Navzdory celé řadě negativních zkušeností, které jsme už měli, jsme se nakonec rozhodli, že do adopce půjdeme znovu.
Žijete v Nizozemsku, které platí za zemi velmi otevřenou, a to i vůči LGBT lidem. Přesto jste se ale rozhodli celým adopčním procesem projít znovu v Česku, proč? Doufali jste, že už budete alespoň vědět, co vás čeká?
I kdybychom v něco takového doufali, tak by to bylo zcela marné. (smích) My ale zatím s partnerem nemáme nizozemské občanství, o to je možné žádat až po pěti letech pobytu v zemi. A jelikož v době, kdy jsme chtěli adoptovat, se tu navíc rozhořela řada afér ohledně zahraničních adopcí, byla situace velmi neprůhledná. Vláda se tak rozhodla na čas je dokonce úplně pozastavit. Abych to upřesnil, v Nizozemsku dětské domovy neexistují, takže páry – bez ohledu na orientaci – musejí spoléhat jen na spolupráci s adopčními agenturami, které zprostředkovávají adopce dětí ze zahraničí. Nejenže je to velmi drahé, ale jak se ukázalo, ne vždy to bylo úplně „čisté“. Takže jsme nejprve zkusili kontaktovat v Česku úřad pro mezinárodní adopce, což se ukázalo jako krok naprosto špatným směrem. A nakonec jsme skončili na pražském magistrátu, kde jsem byl stále evidován jako zájemce o adopci. Prozíravě jsem se totiž nenechal z evidence žadatelů vyškrtnout. (smích) Naštěstí celá naše eskapáda nakonec dobře dopadla. Byť i tentokrát byla plná řady přešlapů, byrokratických chyb a taky homofobie…
Původně jsem se chtěla zeptat, zda vám tedy předchozí zkušenosti byly nějak ku prospěchu, ale zdá se, že nikoliv…
V několika ohledech to výhoda byla. V prvé řadě jsme byli prověření žadatelé a měli jsme již absolvované všechny povinné kurzy, vypracované psychologické posudky. Nebylo třeba to tedy pro pražský magistrát podstupovat znovu. A pak jsme také věděli, do čeho jdeme. To sice platí spíš v negativním slova smyslu (smích), ale mohl jsem se alespoň obrnit trpělivostí a už jsem se ze všech těch ran pod pás hned nehroutil.
Zmínil jsi byrokratické chyby i homofobii – na příslušných úřadech v Česku tedy stále působí lidé, kteří mají problém se dvěma tatínky?
V Praze jsme měli štěstí, tam jsme narazili na jednu z pracovnic, která byla u naší první adopce. Byla velmi vstřícná a vypadalo to, že všechno půjde docela hladce. Jenže Tobiase jsme, stejně jako Vojtu, adoptovali v Moravskoslezském kraji. A na tamním úřadě panovala úplně jiná situace. Zrovna naklonění nám tam nebyli. Nepomohlo ani to, že už jedno dítě máme. Tamní úřednice odmítala připustit, že bychom se o dítě vůbec dokázali postarat. Taky se mě pořád ptala, proč to dítě vlastně chceme, když je romského původu. A kdo nám nebyl nakloněný vůbec, byla dočasná Tobiho pěstounka. Ta hned po prvním setkání s námi řekla, že nám Tobiho nedá. Maminka prý nemůže mít vousy.
Ale aby to nevypadalo, že problémy jsou jen na české straně – poté, co se nám vše podařilo dotlačit ke zdárnému konci v Česku, začalo popotahování v Nizozemsku. Úředník na radnici vůbec neměl s celou problematikou zkušenosti, neuvěřitelně dlouho trvalo, než jsem byl zapsán v Nizozemsku jako Tobiho otec. Z toho pak plynula celá řada komplikací – a to včetně toho, že ho tady odmítali vzít u lékaře, do školky…
Navzdory všem komplikacím nakonec i druhá adopce dobře dopadla. Jak nového brášku přijal váš starší syn Vojta?
Vojta se celou dobu na sourozence moc těšil – a chtěl být právě ten „starší brácha“. V Nizozemsku je totiž takový standard, že rodiny mají obvykle tři děti. Takže všichni Vojtovi spolužáci nějaké sourozence mají. Příchod Tobiho do rodiny byl tak provázený nadšením, následně ale přišla samozřejmě i ta klasická sourozenecká rivalita. (smích) Vojta najednou poznal, že už není ten jediný, Tobi k němu zase tak vzhlíží, že mu nedá chvilku pokoj. Aktuálně jsou tak nejlepší chvíle ty, když je Tobi se mnou a Vojta s mým partnerem. To je alespoň na pár minut klid zbraní. (smích)
Hodily se vám nakonec alespoň zkušenosti s péčí o Vojtu, abyste lépe zvládli příchod Tobiho?
Je pravda, že jsme už byli víc v klidu. Ale nakonec se ukázalo, že s Tobim to nebude tak složité jako s Vojtou. Ten k nám totiž přišel z opravdu špatného zázemí a jeho osobní historie byla dost problematická. Měl za sebou hodně traumat a ta se vlastně projevují doteď. Navíc jsme ho dostali až mnohem staršího, než byl Tobi. Ten k nám přišel už v půl roce a je vidět, že čím menší dítě je, tím je sžívání se s novou rodinou jednodušší a rychlejší. Nyní mu jsou necelé tři roky, už tu chodí do takové speciální školky zaměřené na výuku nizozemštiny a zrovna před pár dny už řekl první celou větu nizozemsky! Vojta tam nastoupil později a pak se to projevilo ve zpoždění s jazykem. Bohužel na něm je vidět, jak moc to měl na počátku života těžké a je mi to moc líto. Má problémy s koncentrací, ale třeba na sporty je zase moc šikovný. Navíc je velmi kamarádský, komunikativní a oblíbený v kolektivu. Jinak musím taky říct, že nás neustále překvapuje, jak odlišné mohou děti být. (smích)
Oba kluci, které teď s partnerem vychováváte, jsou Romové – a jak jsi naznačil, minimálně Vojta měl start života docela problematický, což nejspíš „nevymažete“. Nemáte strach třeba ze scénáře, který ve své knize popsala Tereza Boučková?
Jsou věci, které změnit nejdou. My do rodičovství dáváme podle mého názoru opravdu maximum. Vlastně si občas říkáme, jestli to s tím naším rodičovským nasazením až nepřeháníme. (smích) Děti, které za sebou mají podobné příběhy jako ty naše, potřebují hrozně moc lásky. Ale pokud má k něčemu dojít, asi k tomu dojde. Na druhou stranu, zrovna Tereza Boučková si děti brala mnohem větší a navíc z dětského domova. A to je podle mě velmi obtížné prostředí, pak už se s dětmi pracuje mnohem hůř.
Aktuálně tedy žijete všichni v Nizozemsku, kde – byť formálně to tak není – berou i tvého partnera za otce obou dětí. Takže je to vlastně takový happy-end. Ale nelze se nezeptat – už bys nic takového jako další adopci opravdu nepodstoupil? Nebo už ses nechal z evidence žadatelů vyškrtnout?
Troufám si za nás oba s partnerem říct, že teď jsme úplně spokojení s tím, jak to je. Myslím, že s druhou adopcí jsme udělali dobře, i když si občas rveme vlasy, když jsou kluci pohromadě. (smích) Ale to je jako u kterýchkoliv sourozenců. V jádru se kluci mají rádi, Tobi Vojtu úplně miluje. Je mezi nimi ale pětiletý rozdíl, takže Vojtu chápu, že občas je toho na něj moc. A co se dalších dětí týká… už v té evidenci žadatelů nejsem. (smích)
