DRSNÁ ALJAŠKA: Jak jsem zdolával divoké aljašské hory s batohem na zádech. Indiáni, nedotčená příroda a setkání s medvědem v národním parku Denali

13.02. - Cestování

Svou první cestu na Aljašku jsem podnikl z několika důvodů. Myslím, že v srdci jsem dobrodruhem, a ačkoliv mě poznávání nových měst baví, chtěl jsem konečně zažít něco jiného. Pocítit adrenalin proudící v žilách. Zažít ten pocit absolutní svobody a nespoutanosti. Izolovaný ve zcela neznámém a nehostinném prostředí, které rozhodně neoplývá civilizačním komfortem, na který jsme všichni zvyklí. Mým druhým motivem byla touha dokázat si, že na to mám. Že jsem se ještě nestal tím, kdo o svém životě pouze sní.

Cestu jsem naplánoval na dva týdny. První týden jsem se plavil z kanadského Vancouveru do aljašského přístavu Seward, odkud jsem dále již po vlastní ose pokračoval do národního parku Denali. V něm jsem chtěl strávit pět dní. Než jsem se na cestu vydal, vyhledal jsem si hodně informací, což bych doporučil každému, kdo o této nebo podobné cestě uvažuje – řekl bych, že správné informovanosti z velké části vděčím za fakt, že jsem se domů vrátil živý a zdravý.

16. 02. 2018ROZHOVOR: Herec Daniel Krejčík: "Matěj je pedant na pořádek, takže mu vadí, že nezavírám pastu a dneska mi přišla smska, ať laskavě nešoupu stolem po parketách!"

Během procházení nejrůznějších stránek jsem se několikrát setkal s tvrzením, že cesta na Aljašku a do jejího srdce, parku Denali, je životním zážitkem. A nezbývá než souhlasit. Do posledního písmene. Na tuto cestu nezapomenu do konce svého života.

Vzhledem k tomu, že jsem hodlal v Denali kempovat, byla příprava na několik dní strávených v divočině nezbytná. Kompletní seznam toho, co jsem si s sebou vzal, včetně orientačních cen, naleznete na konci článku. Maximum informací ohledně trekingu v Denali poskytuje webová stránka americké National Park Service (nps.gov), na které najdete všechny potřebné detaily.

Výbava na cestu

Potřebná výbava na cestu – podrobný seznam níže

První týden na lodi

Aljaška je největším státem USA, zároveň je však nejřídčeji osídlená. K tomu, aby ji bylo možné lépe poznat, je nutné navštívit více měst a lokalit. Proto jsem začal týdnem plavby na lodi. Během cesty jsme se zastavili na celkem šesti místech a při zpětném pohledu musím zcela upřímně konstatovat, že šlo o jedno z nejlepších rozhodnutí, které jsem učinil. Lodě jsou sice velké a někomu nemusí vyhovovat množství lidí, kteří se na nich plaví, benefity ovšem významně převažují. Během jediného týdne jsem měl možnost vidět místa, o kterých se mi ani nesnilo, a nasát toho pravého aljašského ducha návštěvou odlehlých končin, do nichž je možné dostat se pouze po vodě nebo letecky. A jako bonus jsem se nemusel nijak starat o jídlo ani večerní zábavu. Vše bylo vždy přichystané v přístavu, navíc v krásném a vždy čistém balení.

Plavby na Aljašku u nás zajišťuje společnost CRUISE & TRAVEL, jejíž pracovnice se o vás rády postarají. Na www.cruiseandtravel.cz naleznete aktuální nabídku plaveb, mezi nimiž je i ta, kterou popisuji na následujících řádcích.

Zpět na loď

Loď Radiance of the Seas, na které jsem se první týden plavil z Vancouveru do Sewardu

Vancouver a nalodění

Do Vancouveru přilétám po skoro jedenáctihodinovém letu den před odplutím. Na hotelu dospávám pásmovou nemoc a druhý den kolem poledne vyrážím taxíkem do přístavu. Jen letmo si prohlížím vancouverskou krajinu a přemýšlím u toho, jak by se zde asi žilo. Krásné, čisté město obklopené horami a všudypřítomnou zelení. Ze snění mě vytrhuje taxikář, kterému platím 50 kanadských dolarů za odvoz. Jsme na místě. 

Organizace nalodění probíhá velmi profesionálně a rychle. Nikde nečekám. Ani minutu. Vše je dotažené do posledního detailu, personál si mě dokonce pamatuje z předešlých plaveb. Toto na lodní společnosti Royal Carribean oceňuji nejvíce. Vše je promyšleno do posledního detailu, aby byl zážitek co nejkomfortnější. A přesně taková je i má kabina.  Je umístěná v osmém podlaží a vybavená malým balkonem, na kterém si několik následujících dní vychutnávám pohled na skoro až neskutečně krásnou krajinu.

16. 02. 2018TOP10 nejbláznivějších evropských turistických atrakcí. Vedle ruského kola v solném dole či Stalinova parku zabodoval i žižkovský vysílač

Seznámení s lodí

První den plavby zůstáváme na lodi. Abych byl na návštěvu Denali připravený také fyzicky, denně chodím do fitness centra. Každé ráno zlepšuji kondici a následně cvičím. Po prvním tréninku se seznamuji s doprovodnou nabídkou aktivit. Zaujalo mě několik info seminářů o městečkách, která máme navštívit, wellness centrum a neformální setkání pro LGBT lidi na palubě. Volný čas trávím také u televize, na které běží nejen programy popisující loď a její výbavu, ale také běžné americké kanály. Několik večerů mi tak zaplní animované filmy, jako je American Dad nebo Family Guy. Některé díly jsou opravdu dobré, ale na první série Simpsonů nebo South Parku to nemá.

Ketchikan a nechvalně proslulá Creek Street

První zastávka na aljašské půdě. Jsem samozřejmě nedočkavý a budím se okolo páté ráno. Překvapuje mě, že už je venku světlo. Jak se později ukáže, čím severněji jsme, tím světlejší noci jsou. Uprostřed Denali je například v noci světlo skoro pořád.

15. 02. 2018Parťáka na cesty s vašimi výhrami ve Valentýnské soutěži nám bude dělat Volkswagen T-Roc

Přístavní městečko pojmenované po zátoce Ketchikan působí jako z filmu Stmívání. Skoro celý den je zahalené do mlhy, chvílemi mírně poprchává. Aljašské léto, pomyslím si a jdu se projít po okolí. Pro svůj hustý lesní porost je tento kraj často vyhledávaný turisty. Přestože se nejedná o klasickou dovolenkovou destinaci, návštěvníky přitahuje zejména příjemně ponurá atmosféra, kterou dokreslují původní indiánské totemy rozmístěné po okolí, obchůdky s typickým rukodělným zbožím a kavárny, v nichž se mísí americký design s odkazem původních obyvatel Severní Ameriky. V jedné z nich se zastavuji na hrnek horké kávy a na chvíli se dávám do řeči s mladou Slovinkou, která zde přes léto obsluhuje, aby se naučila jazyk a vydělala si nějaké peníze. 

09. 02. 2018Svatební cesta na Kanárských ostrovech? Žádný problém!

Ještě před návratem na palubu se zastavuji v jedné ze zdejších nejslavnějších ulic. Je jí Creek Street, která byla dlouhá léta centrem nejvýdělečnějšího byznysu v Ketchikanu – prostituce. Ještě v polovině 20. let se v této krátké uličce vystavěné na dřevěných chodnících nad vodou nacházelo přes dvacet nevěstinců. Výdělek jim zajišťovali zejména muži připlouvající sem na obchodních lodích. 

4. Creek Street

Proslulá Creek Street v Ketchikanu

Indiánská komunita Hoonah

Následující den stavíme v Icy Strait Point. Vlastní ji soukromá organizace Huna Totem Corporation. Tu provozují obyvatelé ostrova Hoonah, na kterém se Icy Strait Point nachází. Jedná se o indiánskou komunitu o přibližně 1000 lidech, z nichž naprostá většina pochází z kmene Tlingit. Zajímavostí tohoto kmene je tradiční a stále dodržované matriarchální uspořádání společnosti. Žena je v těchto kruzích považována za hlavu kmene a uctívána zejména s ohledem na schopnost plodit nový život a mateřství samotné. Jméno i dědictví se tedy předává po mateřské linii.

02. 02. 2018Deset unikátů v Chateau Herálec

Odpoledne se vydávám podívat do vesničky Hoonah, které je vzdálená asi třicet minut chůze od přístavu. Cestou se nemohu nabažit výhledů na okolní hory a zátoku, která je místy lemovaná roztodivnými totemy. Na střídání slunečného počasí s deštěm už si začínám pomalu zvykat, a proto mě drobné mrholení na cestě zpět nepřekvapuje. Tohle je prostě Aljaška. Nevyzpytatelná, divoká, ale přesto tak krásná.

Duhová vlajka v Juneau

Abych přesněji ilustroval, jak jsem se v hlavním městě Aljašky cítil, zveřejňuji svůj facebookový příspěvek, který jsem sepsal bezprostředně po návratu na palubu: 

Rebelie ve Skagway

První slunný den plavby. Hurá! A jde se ven. Tam na mě čeká městečko, které jako by zamrzlo v čase. Menší dřevěné stavby vypadají přesně jako ty, na které jsem jako malý kluk koukal ve westernových filmech. Jediné, co mi to tu kazí, jsou davy turistů nakupující suvenýry v obchodech, kterých je tu požehnaně. V každé ulici. Rozhoduji se jít proti proudu a pořídit lepší fotky než jen z ulice.

Kus za městem nacházím oplocené letiště, kterým protéká řeka, jejíž ústí se nachází v několik kilometrů vzdálených horách. To musím mít zvěčněné, napadá mě a přelézám plot letiště. Nikoho jsem nespatřil, proto mířím přímo k vodě. Asi tak hodinu tiše sedím na kamenech na břehu řeky a pozoruji nádheru, která se rozprostírá všude kolem mě.  

01. 02. 2018Stop komerčnímu obsahu. O článcích na LUI.cz budou nyní rozhodovat čtenáři

Na cestě zpět do přístavu se dávám do řeči s jednou Američankou, která kdysi navštívila Prahu. Učarovala jí, ráda by se tam ještě jednou vrátila. Zatímco ji přesvědčuji, ať mi udělá fotku (není prý technický typ a už vůbec neumí fotit), dostávám typicky americké pozvání na návštěvu jejího rodného Oregonu. Jsou tam prý krásné hory, ty ona miluje. Typicky po americku odpovídám „How lovely, thank you,“ a odebírám se do kajuty. Mám už celkem hlad a těším se na večerní mítink s Richiem, se kterým jsem se seznámil na palubě.

31. 01. 2018Chateau Hostačov – království klidu v samém srdci Česka

Hřmící ledovec

Předposlední zastávkou naší plavby se stává Hubbardův ledovec. Obrovská, 122 kilometrů široká, rozlehlá masa ledu vyhnala všechny cestující z kajut, aby mohli obdivovat tento nevšední přírodní úkaz. Loď připlula tak blízko, že vidíme, jak se některé části ledovce odlamují a za mohutného hřmění padají do vody. Zvuk je natolik silný, že pro něj indiáni mají zvláštní slovo. 

19. Hubbardův ledovec

Hubbardův ledovec

Zbytek dne trávím zařizováním transportu ze Sewardu, kde plavba končí, do národního parku Denali. Přestože je to dražší (jednosměrná jízdenka vyjde na 167 dolarů), volím cestování vlakem – trasa vede přes mnohem hezčí oblasti než dálnice, po níž jezdí autobusy.  

Dál už po vlastní ose

Do Sewardu připlouváme před devátou ráno. Sbalený a připravený na další dobrodružství se vydávám do centra města, kde v kavárně vyřizuji nejnutnější práci a zjišťuji si další podrobnosti ohledně kempování v Denali. Vlak odjíždí v sedm hodin večer, proto mám ještě dostatek času, abych si koupil výbavu, kterou v Česku neměli. Za celkem 120 dolarů pořizuji nejmenší nabízený stan (nevešel se do báglu), plynovou lahev pod vařič, sprej proti medvědům a repelent. Pomalu si začínám uvědomovat, že už zítra budu mimo dosah civilizace, a konečně začínám cítit v krvi adrenalin.

31. 01. 2018Nový typ dovolené pro gaye a lesby! Představujeme vám projekt Sports Island

Internetoví průvodci mají pravdu. Cesta vlakem je skutečně dechberoucí, mobil s foťákem skoro nedávám z ruky. Krajina, kterou projíždíme, vypadá přesně jako na fotkách z cestopisů. Aljašská tajga je hustě porostlá především smrkem černým, po přilehlých loukách protékají mělké řeky. Během jízdy vlak několikrát na chvíli zastavuje. Cestující si tak mohou pořídit fotky ledovců nebo, když to situace umožňuje, v přírodě se pasoucí zvěře.

20. Cestou ze Sewardu do Anchorage

Vlakem ze Sewardu do Anchorage

Na noc v Anchorage

Večer na mě na nádraží čeká moje hostitelka Pamela, sympatická majitelka hotelu, od které se dovídám, že je na Aljašce legální marihuana. „Pokud bys chtěl, můžu ti trochu zavézt na hotel,“ povídá mi cestou. S díky odmítám, ráno musím brzo vstávat. Dojem, že je tahle ženská fakt cool, mi narušuje až nestřežený bližší pohled do jejího pokoje, který vypadá jako svatostánek ortodoxního křesťana – všude po stěnách visí kříže, hlavní dekorací jsou sošky Ježíše nebo Panny Marie. Rozhodnutí dotázat se Pamely na místní gay kluby tedy raději odkládám na neurčito…

30. 01. 2018CESTOVÁNÍ: Dukovany nejsou jenom jaderná elektrárna (ale také skvělý hotel!)

Druhý den ráno nasedám na vlak směr Denali. Sedm hodin jízdy utíká rychleji, než jsem čekal, a cestou se mi konečně naskýtá pohled na nejvyšší horu Ameriky, shodně pojmenovanou Denali. Dříve se jmenovala Mount McKinley, ale Barack Obama ji na žádost aljašských úřadů nechal v roce 2015 přejmenovat na Denali, jak místní obyvatelé horu stále nazývají. Původní pojmenování bylo zvoleno na počest 25. prezidenta USA Williama McKinleyho. Ten však Aljašku nikdy nenavštívil. Představitelé jeho rodného Ohia byli jediní, kdo proti přejmenování hory na Denali protestovali.

22. Hora Denali

Denali (dříve Mount McKinley), nejvyšší hora Severní Ameriky

Konečně v Denali

Ihned se vydávám zaplatit poplatek správě parku. Poplatek se platí za jednorázovou návštěvu a vyjde na 20 dolarů. Pak jsem si zařídil povolení pro vstup do divočiny ve Wilderness Access Centru. Následuje asi půlhodinový pohovor s rangerem, během kterého dostávám otázky typu: „Vyznáte se v tom?“ Na stole přede mnou leží mapa, kterou vidím poprvé v životě. Odpovídám, že ne, ale že to nějak zvládnu. Na další otázku, zda jsem tu už někdy byl, odpovídám stejně jako na první. Rangera (velký sympaťák, mimochodem!) to znejistí. Přesto pokračuje ve výkladu. Sdělím mu barvu svého stanu, oblečení a další identifikační údaje pro případ nouze a pak přecházíme k volbě trasy. Park je vzhledem ke své velikosti rozdělený na 87 sekcí, z nichž je návštěvníkům umožněn vstup pouze do těch částí, ve kterých se v danou chvíli nikdo nenachází. V době mé návštěvy, během letních měsíců, jsou volné zhruba dvě třetiny parku. Na doporučení volím sektory 8–11.

16. 02. 2018Zorganizujte si svatební cestu přesně podle vašich představ!

Po úvodním pohovoru následuje povinné zhlédnutí asi půlhodinového dokumentu, z nějž se dovídám, jak reagovat při střetu s nejrůznější zvěří v parku. Obzvláště pozorný jsem ve chvíli, kdy se na plátně objevuje medvěd. S losy, soby a vlky si snad nějak poradím. Na medvěda chci být ale stoprocentně připravený. 

Na závěr dostávám nepříliš objemný plastový kanystr určený pro skladování veškerého jídla během nocí v divočině. Povinnost nosit s sebou kanystr vedla během posledních let k téměř nulovému počtu útoků medvědů na lidi. Jupíjej! V obchodě nakupuji zásoby jídla – energetické tyčinky, sušené hovězí maso, pečivo, instantní polévky, těstoviny a čaj.

30. 01. 2018TOP 10 světových destinací, které budou v roce 2018 na vzestupu a kam se musíte podívat!

Nepotřebné věci jako notebook, džíny, druhé boty a další kusy oblečení nechávám v uzamykatelných plechových skříňkách v areálu a vydávám se do kempu Riley Creek. Stan jsem postavil rychle, nicméně na teplou večeři můžu zapomenout. Obloha ohlašuje blížící se bouřku, a proto uléhám do stanu a nechávám se pomalu uspat kapkami deště dopadajícími na jeho stěny. 

Útěk do divočiny

Ráno nasedám do autobusu, který mě má odvézt do zvoleného sektoru. Cesta trvá něco málo přes dvě hodiny, v autobuse nás je celkem sedm. Je překrásný den. Svítí slunce, a proto máme privilegovaný výhled na zasněženou Denali. 

Dveře se zavřely a autobus pokračuje dál po jediné cestě v parku. Nechal za sebou jen oblaka prachu, ticho a mě stojícího uprostřed pustiny. Až teď mi plně dochází, do čeho jsem se to vlastně pustil... Z báglu vyndávám lahev na vodu a plním ji v protékajícím potoce. Kromě lahve jsem vyndal také sprej proti medvědům a okamžitě jej testuji. Funguje spolehlivě. Od této chvíle jej mám po celou dobu upevněný na opasku. Přede mnou je ledovec Polychrome, za mnou hory. Rozhoduji se jít směrem k ledovci, podle mapy bych kolem něj měl projít na cestě do cílového bodu.

26. 01. 2018CESTOVÁNÍ: Zažijte kouzlo jižních provincií Číny. Otevře se vám úplně jiný svět, ze kterého se nebudete chtít vrátit

O dvě hodiny později: „Do pr****! Co tady k**** dělám! Za***** divočina!“ Naštěstí mě nikdo neslyší, proto si ulevuji nahlas. Zdálky upraveně působící zatravněné plochy se při bližším prozkoumání ukázaly být metrovými křovinami volně rostoucí v promáčené půdě, do které se mi nohy boří při každém kroku. Chůze s dvacetikilovým batohem na zádech je tak o poznání náročnější, než jsem čekal. Po několika dalších hodinách se ocitám na úpatí hory, pod níž se nachází snad jediné suché místo široko daleko. S postavením stanu tedy neváhám ani minutu.

Nejsem tu sám…

Druhý den ráno zjišťuji, že jsem tu nebyl sám. Někdy večer mě svou návštěvou poctil los. Vím to, protože jsem v noci slyšel jeho klopýtání a kolem stanu vidím v bahně jeho stopy. Po horkém čaji a vydatné snídani balím věci a mířím na horu. Chci dojít tak vysoko, jak jen to jde. V plánu mám horu obejít pod jejím vrcholkem. Při výšlapu jsem se zpotil po celém těle, chůze je díky sílícímu větru čím dál nepříjemnější. Až teď naplno oceňuji funkční prádlo, bez kterého je zdolávání zdejších vrcholů téměř nemožné. 

23. 01. 2018ROZHOVOR: Cestovatel Hubert Horák: "V Guatemale nás s kamarádem přepadli na ulici se zbraní v ruce. Jen tak tak jsme stačili utéct!"

V okamžiku, kdy překračuji druhý kopec, se přede mnou objeví skupina asi deseti losů. Po chvíli mě zvětří, zastavují se, ale jakmile zjišťují, že pro ně nepředstavuji žádné nebezpečí, pokračují dál. Zdejší zvěř si ještě naštěstí nemusela zvyknout na to, že je pro ně člověk potenciálně nebezpečným tvorem. Proto i já striktně dodržuji pravidla pro návštěvníky a nezanechávám za sebou jedinou stopu. Ani výkaly, které poslušně (a taky trochu potupně) zahrabávám patnáct centimetrů pod zem. Nedá se nic dělat – pravidla jsou pravidla. Na druhou stranu, pocit, že tudy procházím jako první, je k nezaplacení. 

24. Losi v horách

Losi v horách...

Cesta dolů je náročnější, než jsem čekal. Zhruba v půli cesty se musím prodírat hustým porostem a vzápětí mi uklouzne noha a padám do úžlabiny. Během pádu jsem zlomil trekovou hůl, o kterou jsem se opřel. Nebýt jí, mohla takhle dopadnout moje noha. Radši ani neuvažuji nad tím, jak by mě v tomhle lesíku a se zlomenou nohou hledala správa parku. Mobilní signál tu nikde není, cesty také ne. Jen já, uvízlý v hustém a vysokém lese s křovinatým podrostem, kdesi v prostoru o velikosti 280 čtverečních kilometrů (odhadovaná plocha sektorů 8–11).

19. 01. 2018Několik důvodů, proč máme rádi balet (a vy si ho zamilujete také)

Řeku přecházím bez větších obtíží, dokonce suchou nohou. Na druhém břehu si k obědu dávám jednu z tyčinek, vařím čaj a uvažuji u toho, kudy půjdu dál. Napravo ode mě je hora, která je v mapě zakreslená jako Divide Mountain. Jít můžu horským průsmykem po jejím levém úpatí. Ostatně tuto trasu navrhoval i ranger, se kterým jsem směr mého treku probíral.

Další výšlap je citelně náročnější. Kopce jsou strmější a místy mi podkluzují nohy. Na vrchol se dostávám po dvou hodinách. Začíná poprchávat, a proto vyhlížím místo, kde bych mohl postavit stan. Při rozhlížení po okolí před sebou náhle zahlédnu podezřelý objekt. Uprostřed travnaté plochy leží velký hnědý balvan. Jediný široko daleko. Zatím jsem tady žádný takový neviděl. Několik vteřin si ho prohlížím, a jakmile se ujistím, že jde skutečně o balvan, pokračuji dál. Situace se ovšem dramaticky změní ve chvíli, kdy se balvan náhle začne hýbat.    

19. 01. 201810 opravdových důvodů, proč letos vyrazit do Mexika, které jsme vyzkoušeli na vlastní kůži

Na setkání s medvědem jsem přece připravenej, honí se mi hlavou, zatímco pravou rukou nahmatávám pepřák. Strnule stojím na místě. Buší mi srdce a jediné, co slyším, je můj zrychlující se dech. Medvěd mě naštěstí ještě nespatřil. Probral se ze spánku a líně hledá potravu ve svém okolí. Nehybně stojím, s údivem ho pozoruji a snažím se promyslet, co budu dělat. Buď půjdu v dešti dál a budu hledat místo k přespání jinde, nebo si tady postavím stan, jídlo, všechno to, co nějak páchne, umístím v dostatečné vzdálenosti od stanu a večer budu hladovět. Možná trochu riskantně volím druhou variantu. Pozorovat medvěda v jeho přirozeném prostředí je jedním z důvodů, proč jsem sem přijel. Přece nebudu hned prchat. V nejhorším případě mám sprej. A nebojím se ho použít.

Medvěd byl cca 300 metrů od mého stanu...

Půlnoc. Venku je světlo jako ve dne. Fičí silný vichr. Začínám litovat, že jsem si koupil ten nejlevnější stan. Zdá se totiž, že jeho střecha za chvíli odlítne a já se octnu pod širým nebem, ze kterého se na zem lijí proudy dešťové vody. V tuhle chvíli mi nezbývá nic jiného než se krčit ve spacáku, pevně svírat pepřák a doufat, že jsem střechu stanu upevnil dostatečně pevně.

15. 01. 2018TOP 7 míst, na kterých byste se rovnou chtěli ocitnout!

Přestože se mi podařilo na chvíli usnout, znovu se v noci budím. Přítomnost medvěda v okruhu 300 metrů od stanu rozhodně jako ukolébavka nezabírá. Teď už se ale zdá, že jsem na místě sám. Odhodlávám se vyjít ven a vykonat potřebu. Pak ještě chvíli sedím ve stanu a koukám na hory kolem sebe. Pocit, který ve mně pohled vyvolává, se těžko popisuje. Připadám si najednou nicotný. Majestátní hory, jimiž jsem obklopený, jako by na mě shlížely a smály se mojí naivitě. Jak bláhové ode mě bylo myslet si, že přijdu do parku a všechno bude tak krásně sluníčkové jako na obrázcích, které jsem si před odletem prohlédl. Místo prosluněné krajiny, zpěvu ptáků a mírumilovných medvědů lovících lososy u blankytně modré řeky tu teď promrzlý sedím ve stanu, u kterého nevím, zda zůstane stát až do rána, venku to vypadá na apokalypsu, mám hlad a navíc mě sužuje strach z volně pobíhajícího grizzlyho v mém okolí.

Drsná Aljaška

Po probuzení okamžitě následuje podrobná obhlídka okolí. Po medvědovi ani vidu ani slechu. Skvělý! Jdu pro kanystr s jídlem a první věc, kterou připravuji, je horký čaj. Lepší jsem snad v životě nepil!

Pořád mírně poprchává, nicméně už musím vyrazit na cestu. O deset minut později kontroluji, jestli po mně nic nezůstalo, a vydávám se dolů. Milý ranger se mi bohužel zapomněl zmínit, že z průsmyku, kterým mi doporučoval jít, je poněkud komplikovanější sestup dolů – nabízejí se hned tři směry. Všechny vedou pod horu, což o to, nicméně ne všechny jsou průchozí. 

12. 01. 2018FOTOGALERIE: Sexy model Petr Dočkal a jeho fotografie, které vás v těchto zimních měsících jistě zahřejí!

První pokus končí nezdarem. Jakmile sejdu z vrcholu kopce zhruba do jeho poloviny, možnost sestupu končí. Cesta dolů vede jen přes strmý sráz končící v korytě řeky. Smůla. Znovu tedy nahoru. Druhý pokus, zase špatně. Začínám už být poměrně nevrlý. Až napotřetí konečně scházím dolů. Ani tady ale moje úsilí nekončí. Jsem sice konečně na pláni pod horou, musím nicméně projít tak hustým lesem, že nevidím dva metry před sebe. Začínám si nadávat, že jsem si s sebou místo pořádného nože vzal jenom kapesní nožík Victorinox. Co už, poučení pro příště.

25. Nahoře

Drsná krajina hor v Denali

Nevím, proč jsem si myslel, že cesta bude snazší, jakmile vyjdu z lesa. Jsem z něj sice konečně pryč, náročnost chůze se ale výrazně nezměnila. Po včerejším vytrvalém dešti je půda promáčená a cestu mi komplikují křoviny. Oblečení je nasáklé potem, a přestože na sobě mám pláštěnku, vydatnému větru vzdorovat nedokáže. Je mi zima. Jídlo už skoro žádné nemám. Široko daleko není nic, jen hory, šutry, bláto a rozvodněná řeka. Kterou bohužel musím přejít. Už na to tady kašlu. Chci se vrátit zpátky. Co si to k**** dokazuju?! V průběhu následujících dvou hodin sám sebe označuji snad všemi nadávkami, které znám. Naštvání se ukazuje jako skvělý pohon…

12. 01. 2018V Praze se uskuteční premiéra filmu Bufo Alvarius – O žábě, jejíž jed funguje jako LSD a léčí závislost na heroinu

Konečně docházím k cestě. Jediné cestě, která park protíná naskrz. Hallelujah! Boty mám sice kompletně promáčené, všechno, mám na sobě, výrazně zapáchá nebo tak vypadá, nicméně jsem v cíli. Na stezce, kde stačí jen počkat, až pojede Camper bus. Ten, který mě odveze zpět do Riley Creeku.

Sláva nazdar výletu! Nečekám ani pět minut a v dálce už vidím přijíždět autobus. Těším se, až si sednu do tepla a vychutnám bezpečný návrat. Frnk! Autobus kolem mě projel, aniž by přibrzdil. Byl úplně nacpaný, ani jedno místo volné. Šlo totiž o výletní autobus, ne ten z kempu.

33. Čekání na bus

Čekání na autobus zpět do kempu Riley Creek

Zastavuje mi až třetí autobus. Bylo v něm volné jediné místo. Přiznávám, nebylo mi dvakrát příjemné vejít jako značně zapáchající šmudla mezi navoněné a upravené americké turisty, kteří si park prohlíželi pouze zpoza skla autobusu. Vidina tepla a pohodlného místa byla ale silnější.  

Po příjezdu do kempu na mě čeká další nemilé překvapení. Kemp je plně obsazený. Dávám si tedy alespoň horkou sprchu, oblékám si poslední zbytky suchého oblečení a vydávám se hledat místo na přespání. Když jsem byl schopný přežít v divočině, tady to bude procházka růžovým sadem. Nocleh nacházím v lese vedle kempu, přes mobil za osmdesát dolarů kupuju zpáteční jízdenku do Anchorage a jdu spát. 

12. 01. 2018Chcete bydlet jako Harry Potter? Teď máte možnost!

Následující den si cestou zpět v hlavě rovnám dojmy. Výlet do Denali byl bezesporu mým zatím nejlepším cestovatelským počinem. Nebylo to snadné, nicméně svůj účel to splnilo – z Aljašky odjíždím posilněný zážitky, díky kterým už mě jen tak něco nerozhodí. Což je hodnota, pro kterou cestování tolik miluji. Hodnota, kterou mi nikdo nevezme a která se mnou zůstane až do konce života. Hezké věci jsou sice fajn, po čase se ale ztratí. Zmizí v zapomnění. Zážitky, pokud jsou zaznamenány, ovšem žijí dál.


Výbava na cestu

Spacák, 2500,- Kč

Stan, 1500,- Kč

Trekové boty, 6000,- Kč

Nafukovací karimatka, 2500,- Kč

Pláštěnka, 1500,- Kč

Trekové ponožky, 500,- Kč

Lékárnička, 600,- Kč

Kapesní nožík, 400,- Kč

Nepromokavé návleky na nohy, 800,- Kč

Solární powerbanka, 1200,- Kč

Vařič, 800,- Kč

Plynová lahev, 500,- Kč

Repelent, 500,- Kč

Sprej proti medvědům, 1000,- Kč

Batoh cca 60 l, 2000,- Kč

Dále s sebou

Náplasti do bot

Kompas

Sluneční brýle

Notebook

Sluchátka

Funkční oblečení (naprostá nutnost!)

Větrovou bundu

Trekové hole

Ešus, plechový hrnek

Termoska

Plastovou lahev na vodu

Foto: JS

Jakub Starý

Autor

Jakub Starý

E-shop

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informacíSouhlasím