Japonský „les sebevrahů“: Jedno z nejděsivějších míst světa, kde vládne absolutní ticho a navigace i kompasy selhávají
Historie Aokigahary a jeho spojení se smrtí
Les Aokigahara byl už v dávných dobách opředen mýty a pověstmi o démonických bytostech hojně se vyskytujících v japonském folklóru. Místní obyvatelé věřili, že les obývají duchové, známí jako „yurei“, kteří představují duše zemřelých, neschopné nalézt klid. Aokigahara byl rovněž spojován s „ubasute“ – středověkou praxí, při níž byli nemocní a staří lidé zanecháni v lese, aby tam zemřeli.
Navzdory této temné historii nebyl Aokigahara vždy místem sebevražd. Ke spojení lesa s tímto smutným fenoménem začalo docházet až ve 20. století. Úplně poprvé to bylo v roce 1960, kdy se objevil v japonské literatuře, a to jako klíčové místo novely Nami no Tō (Věž vln) od Seichō Matsumota, který popsal dvojici milenců, jež si zde vzala život. Tento román, společně s dalšími kulturními vlivy, tak přispěl k vytvoření asociace Aokigahary s tímto tragickým osudem.
Sebevraždy v Aokigahaře – fenomén, který překročil hranice Japonska
Sebevražda má v Japonsku dlouhou tradici, zejména mezi samuraji, jimiž byla smrt v boji nebo rituální sebevražda harakiri (seppuku) vnímána jako čestný a důstojný způsob, jak se vyrovnat s porážkou či selháním. Tento postoj ke smrti se stal součástí japonské kultury a ovlivnil její vnímání i v moderní době. Přestože harakiri již dávno není běžnou praxí, důraz na čest a odpovědnost zůstává hluboko zakořeněn.
V průběhu 20. století však počet sebevražd v Japonsku narůstal z jiných důvodů. Ekonomické krize, společenský tlak a vysoká očekávání, která jsou na jednotlivce kladena, vedla mnoho lidí k tomu, aby hledali únik z bezvýchodné situace právě prostřednictvím dobrovolného odchodu ze života. Les Aokigahara se tak kvůli své pověsti a opuštěnosti stal pro některé zoufalé jedince místem, kam přicházeli ukončit svůj život.
Zlověstné příběhy Aokigahary
Jedním z nejznámějších příběhů spojených s Aokigaharou je svědectví bývalého policisty jménem Taro, který zde dobrovolně pomáhal při pátrání po pohřešovaných lidech. Během jedné z misí narazil na opuštěný tábor, kde našel stan, osobní věci a deník, který patřil mladíkovi, jenž se zde rozhodl strávit své poslední dny. V deníku mladík podrobně popisoval své myšlenky, strachy a vnitřní boje, které ho do lesa přivedly. Cítil se ztracený a opuštěný a les pro něj byl místem, kde v tichu a ústraní mohl ukončit svůj život. Tento nález na Tarovi zanechal hlubokou stopu a chlapcův příběh se stal symbolem lidského zoufalství, které les přitahuje.
Foto: Adobe Stock
Další příběh, který fascinuje nejen dobrodruhy, ale i ty, kteří věří v nadpřirozené jevy, je legenda o „bílé ženě“. Mnozí tvrdí, že v lese zahlédli postavu ženy v bílém rouchu, která bloudí mezi stromy. Prý se objevuje hlavně v odlehlejších částech lesa, kde se člověk snadno ztratí a atmosféra je ještě tíživější. „Bílá žena“ je nejvíce spojována s duchy yurei, o kterých je řeč na začátku. Někteří svědci zase uvádějí, že na některých místech pocítili náhlý chlad nebo zvláštní neklid. Podle legendy je tato žena duch, který nenašel klid, a její zjevení má varovat před nebezpečím, které les představuje. Bloudí prý tam, kde se staly tragické události, a její přítomnost má přimět lidi přehodnotit jejich rozhodnutí ukončit život.
To ale není vše. Někteří návštěvníci tvrdí, že v lese ztrácejí orientaci, i když mají GPS navigaci. Les má údajně schopnost člověka zmást, a pokud se odchýlí od turistických cest, mohou zůstat uvězněni v jeho spletitých stezkách. Tento fenomén si vysvětlují jak nadpřirozenými silami, tak i hustou vegetací a magnetickou anomálií, kterou způsobuje podloží tvořené vulkanickou horninou. Obyčejné kompasy prý v tomto lese často selhávají, což ještě více podtrhuje jeho tajemnou atmosféru.
Vědecký pohled
Nejen běžní občané, ale i vědci se snaží pochopit, proč právě toto místo láká lidi, kteří se ocitli v životní krizi. Výzkumy doktora Wataru Tairy z Tokijské univerzity ukazují, že většina těch, kteří do lesa přicházejí s úmyslem ukončit svůj život, trpí těžkými depresemi nebo úzkostmi. Tito lidé často cítí silný tlak společnosti, pocit odcizení a nemožnost splnit očekávání, která na ně klade jejich okolí. Aokigahara v jejich myslích prý představuje místo, kde mohou být sami se svými myšlenkami, daleko od světa, který jim nerozumí. Les se pro ně stává symbolem klidu a ticha, v němž mohou své utrpení uzavřít.
Jedním z klíčových aspektů je pak údajně samotná atmosféra lesa. Výzkumy naznačují, že prostředí Aokigahary může mít silný vliv na psychiku. Ticho, které zde vládne, je téměř absolutní – zvuky jsou pohlcovány hustou vegetací, což vytváří dojem naprosté izolace. Někteří lidé mohou v tomto prostředí pociťovat narůstající beznaděj, což může umocnit jejich rozhodnutí k činu, který si již dříve plánovali. Nicméně atmosféra místa může narušit i psychiku těch, kteří podobné úmysly neměli a šli sem původně jen na obyčejný průzkum.
V reakci na tento tragický fenomén byly po lese rozmístěny varovné cedule, které vyzývají k přehodnocení rozhodnutí a vyhledání pomoci. Pravidelné hlídky dobrovolníků a policistů také mají za cíl zasáhnout včas a poskytnout záchranu těm, kteří jsou v nouzi. Tyto snahy mají nejen snížit počet tragédií, ale také změnit samotné negativní vnímání lesa.
O změnu pověsti Aokigahary se snaží i místní úřady. Turistům je doporučováno zaměřit se spíše na přírodní krásy lesa než na jeho tragickou minulost. Přesto se Aokigahara nemůže úplně zbavit svého temného stínu. Internetové diskuse a filmy, jako například „The Forest“ z roku 2016, jen zpečetily obraz lesa jako místa zoufalství a tajemna. A toho se jen velmi těžko zbavuje.