„Buzík ve varu“ a Věčná otázka
S partnerem žijeme už několik let ve spokojeném vztahu a proto se v našem okolí často objevuje otázka, která se sama nabízí: „Chtěli bystě děti?“ Ano, nabízí se. Ale neměla by! Tuto zdánlivě nevinnou otázku totiž považuji za vrchol necitlivosti a ignorace od všech, kteří nejsou mými nejbližšími. Je vlastně docela jedno, zda se zeptáte hetero nebo queer párů. „Chcete děti?“ dokáže rozproudit celou škálu nepříjemností. Co když jeden z páru tlačí na druhého, že děti chce a druhý ne? Co když by oba chtěli, ale ze zdravotních důvodů to není možné? Co když by oba chtěli, ale stát jim hází klacky pod nohy? A co když oba nechtějí a společnost se pak tváří, že je s nimi něco špatně?
Poslední zmíněný případ je pro mě asi nejvíc nepochopitelný a zároveň mi přijde, že je nejčastějším zdrojem frustrace a údivu. V tomto případě zejména u žen v mém okolí. Proč je v nepořádku, že žena nechce děti? Proč je obecně v nepořádku, že je někdo nechce? Na důvodu nezáleží. Někdo se necítí připravený a jeho názor se třeba změní, třeba nezmění. Někdo je nechce proto, že je jeho život naplněný i bez dětí! Ano, i tací jsou mezi námi. Neměli bychom jako společnost tento fakt prostě přijmout a nepozastavovat se nad ním? Ba naopak být i vděční? Není snad zodpovědnější nemít děti, když na to nejsem připravený? Osobně si myslím, že ne každý by děti mít měl, ale zároveň si myslím, že každé dítě si zaslouží milující rodiče – otce a matku, otce, nebo matku, dva otce nebo dvě matky. Na tom nezáleží.
U párů je tato otázka nebezpečná z mnoha důvodů, protož jsme, bohudík, málokdy obeznámeni se všemi diskusemi, které v páru probíhají. A otázka rodičovství může někdy být docela zásadní. Mnoho párů se kvůli ní rozpadlo – psychicky neunesli nemožnost mít děti, jejich názory na rodičovství se zásadně rozcházely a podobně. I bez zbytečných otázek okolí dá práci se vyrovnat s realitou nebo rozpory. A představte si tu situaci, když už se hádáte a někdo vám do toho vnese zaklínadlo „Je přece normální chtít děti“ nebo „Jednou toho budeš litovat a pak už bude pozdě.“ V tu chvíli pak zaklínajícího chcete pohladit po tváři. Židlí. Kovovou. Nebo ho aspoň probodnete tím nejostřejším pohledem.
Vraťme se ale ke queer párům a současné možnosti rodičovství v České republice. Ano, každý z nás může být rodičem, ale ne každý může být rodičem ve dvou. Hybridní zákony totiž umožní každému (kdo splňuje podmínky) osvojit si dítě bez ohledu na orientaci. Problém ale nastává ve chvíli, kdy si chce osvojené dítě jednoho osvojit i druhý v páru. Taková možnost neexistuje. Řada queer matek a otců je tak z pohledu zákona pouze cizím spolubydlícím bez jakéhokoliv právního vztahu. V případě fungujícího vztahu je to překážka, v případě rozpadu vztahu pak nepřekročitelná propast – dítě, které jste milovali a vychovávali, je najednou stejně vaše, jako kdejaké jiné dítě na pískovišti. Až se konečně státní představitelé chytí za nos, až budou všichni na světě mít možnost mít děti, až budou všichni děti chtít a až bude svět bezvýhradně bezpečným místem, pak bude v pořádku ptát se: „Chtěli byste děti?“ Do té doby si to však odpusťte, abyste někoho zbytečně nepřivedli do varu.
